obsahují líčení Ježíšova narození. Obě vyprávění jsou odlišná, ale obě se odvolávají na Písmo a podobnou tradici, aby osvětlila teologický význam Ježíšova skromného narození pro dobro lidstva.171 Pašijové vyústění evangelijního vyprávění je v Matoušově a Lukášově verzi mnohem rozvinutější, než je tomu u Marka. Oba synoptici používají mnoho biblických citátů a narážek, aby vysvětlili smysl Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení. Pramen Q, který má být sbírkou Ježíšových výroků podobnou Tomášovu evangeliu, neobsahuje žádné pašijové vyprávění. V případě pozdních spisů, prosycených biblickými citáty a narážkami, je pro teology důležitá kompozice celého díla a řazení jednotlivých perikop. Čím evangelijní text začíná? Citátem z Písma, nebo narativem, který ho obsahuje? Jinými slovy nás zajímá, zda některé části evangelia, jako jsou vyprávění o narození nebo části pašijí, vznikly jako rozšíření Písma, nebo zda byly biblické citáty vloženy teprve poté, co byl text sepsán. V některých případech se kloníme k první, jindy ke druhé variantě. Janovo pašijové vyprávění může sloužit jako příklad první zmíněné alternativy. Na rozdíl od synoptické tradice, v níž Ježíš zemřel během Pesachu, Jan umisťuje Ježíšovu smrt do dne přípravy na Velikonoce, kdy byla zabíjena obětní zvířata (18,28; 19,14). Navíc spojuje Ježíšovu smrt s přípravnými nařízeními v Exodu. Vykladači upozorňují, že shrnutí Ježíšovy popravy v J 19,36 (Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: „Ani kost mu nebude zlomena.“) je převzato z Exodu 12,46 (Musí být sněden v témž domě. Z jeho masa nevyneseš nic z domu; žádnou jeho kost nezlámete.), což je text, který je součástí pokynů pro přípravu pesachové oběti.172 V Janově perspektivě je Ježíš pesachovou obětí, takže nás nemůže překvapit, že jeho smrt se odehrává v čase, kdy byly vykonávány zvířecí oběti. Jak připomíná Frank Kermode: „Typologii musíme chápat jako chronologii.“173 Janův midraš není v raně křesťanském myšlení výjimkou. Podobná úvaha se objevuje v Pavlově vysvětlení významu Ježíšovy smrti, když v 1K 5,7 říká: „(…) neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.“ Třetí běžný druh výkladu se nazýval pešer (hebr. „význam“). Na rozdíl od přirozených rozšíření nebo úprav biblického textu, které jsou typické pro halachu nebo agadu, pešer je explicitním komentářem k Písmu. Tento 171/ Midrašické funkce vyprávění o narození v Matoušovi viz Robert H. Gundry: Matthew: A Commentary on His Handbook for a Mixed Church under Persecution, 2. vyd., Grand Rapids: Eerdmans, 1994. 172/ Např. Raymond E. Brown: The Gospel According to John XIII–XXI, The Anchor Bible 29A, New York: Doubleday, 1970, s. 555–558. 173/ Frank Kermode: The Genesis of Secrecy: On the Interpretation of Narrative, Cambridge: Harvard University Press, 1979, str 93.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242924
druh výkladu je typický pro esejce, tj. židovskou sektu obvykle spojovanou se svitky od Mrtvého moře a kumránskou komunitou. Kumránští esejci byli apokalyptickou sektou očekávající brzký příchod Boží a s ním spojenou bitvu mezi spravedlivými a bezbožníky. V jejich vlastní terminologii se jednalo o syny světla a syny temnoty. Primárním účelem pešeru bylo nasměrovat posluchače k prorockému konci věku, o kterém esejci věřili, že je jejich současností. Vykladači používající metodu pešeru vycházeli ze dvou předpokladů. Za prvé, že prorocké knihy mluví o době konce. Za druhé, že doba konce již nastala. Tak byly postavy a příběhy v Bibli propojeny, někdy pomocí alegorie, s postavami a příběhy kumránské komunity tehdejší současnosti. Mojžíš a David byli esejci považováni za prorocké postavy a jejich učení se proto muselo vztahovat přímo ke kumránskému společenství. Následující příklad je příznačný. V pešeru na Abakuka (1QpHab) jsou původní nářek a zloba proroka vyvolány zkázou způsobenou Kaldejci, jež je interpretovaná esejskými vykladači jako nářek a zloba namířená na chrámové představitele. Odkaz na Kaldejce se stal kódovým slovem Kittim (většina lingvistů ho chápe jako narážku na Římany), které označuje nástroj Božího soudu nad zkorumpovanými představiteli jeruzalémského Chrámu. MT Ab 1,4.6 Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno. Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří. 1QpHab 1,10–13 „Proto Zákon upadá [a spravedlivý soud se nikdy neprosadí (Ab 1,4a). To znamená,] že odmítli Boží zákon [(…) „Protože svévolník obklíčil] spravedlivého“ (Ab 1,4b). [„Svévolník“ je svévolný kněz a „spravedlivý“] je „Učitel spravedlnosti“. 1QpHab 2,10–15 „Já totiž povolám Kaldejce, br[utální a bezohled]ný národ (Ab 1,6a). Zde se mluví o Kittim, k[teří jsou] rychlí a mocní ve válce, zabíjejí [mnohé národy a (…)] ve jménu Kittim a [toho svévolníka] a nemají víru v zákony [Boží].
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242924
Pro autory Nového zákona nebyly pešerové výklady ničím cizím, ale nepoužívali je zdaleka tak často jako agadické nebo halachické midraše. Pokud se v Novém zákoně pešer přesto objevuje, tíhne spíše k alegorii. Na rozdíl od Kumránců, kteří chápali, že se vše naplňuje v osudech jejich obce, Nový zákon vidí naplnění proroctví v osobě Ježíše, kolem něhož rané křesťanství vzniklo. Pavlův výklad Dt 30,12–14 v Ř 10,6–8 je typickým příkladem. Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Ani za mořem není, abys musel říkat: „Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval. Ř 10,5–9 Mojžíš píše o spravedlnosti založené na zákoně: „Člověk, který tak jedná, bude živ.“ Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: „NEZABÝVEJ SE MYŠLENKOU: KDO VYSTOUPÍ NA NEBE?“ – aby Krista přivedl dolů – „ani neříkej: KDO SESTOUPÍ DO PROPASTI?“ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? „BLÍZKO TEBE JE SLOVO, V TVÝCH ÚSTECH A VE TVÉM SRDCI“; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
Pokud bychom hledali paralelu v naší současnosti, můžeme pešerové výklady nalézt například v bestselleru Hala Lindseyho The Late Great Planet Earth nebo ve výkladech televizního evangelisty Jacka van Impeho (oba patří mezi současné apokalyptické proroky, kteří Bibli vykládají ve světle posledních novinových titulků). Midraše nebo pešerové výklady bychom neměli hodnotit na základě dnešních kategorií pravdivosti nebo nepravdivosti. Některá rozšíření Bible, zvláště v agadických midraších, je možné vnímat jako zneužití biblických narativů, ale některé židovské skupiny je považovaly za pravdivé a smysluplné. Použít termín „starověká fikce“ také není vůči smyslu midrašů spravedlivé, protože starověká beletrie nebyla variací na minulé události nebo příběhy reálných postav. Stručně řečeno, na rozdíl od midrašů nenavazovaly na reálný základ.174 Cílem midraše bylo učinit Písmo relevantním v proměnlivé kul174/ David Konstan: The Invention of Fiction, in: Ronald F. Hock, J. Bradley Chance, Judith Perkins (ed.): Ancient Fiction and Early Christian Narrative, Society of Biblical Literature Symposium Series VI, Atlanta: Scholars Press, 1989, s. 8.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242924