U manţelů Kadlecových jsem zůstala aţ do konce války. Kampak se poděla Ruth Kohenová, ta mladá, nadějná studentka? Kdo ví. Najednou jsem byla obyčejnou venkovskou dívkou, která nevěděla, co si ke konci války počít. Nikoho jsem neměla a neměla jsem se ani kam vrátit. Oblíbila jsem si své nové rodiče natolik, ţe uţ jsem je nikdy nechtěla opustit. Němci odtáhli z Ukrajiny jako spráskaní psi a my jsme dál ţili v naší malé chaloupce. Ovšem Češi se cítili na Ukrajině velmi nejistí a opět se obávali diktátorského reţimu Sovětského svazu. Kdyţ se pak v roce 1947 naskytla moţnost vrátit se do Československa, přivítali všichni vesničané tuto zprávu jako svou šanci na nový ţivot za bezpečnou hranicí země, odkud před mnoha a mnoha lety přišli jejich prarodiče. A tak jsme jednoho dne odjeli vlakem z Ukrajiny, kde jsem ztratila své rodiče a kde jsem se bála ţít. Po příjezdu do Československa jsme byli usídleni v jiţních Čechách, v domku, který kdysi patřil sudetským Němcům a kde jsme znovu zapustili kořeny. Vzala jsem Janinu ruku do dlaní a klidně ulehla zpět na polštář. Cítila jsem se najednou tak lehce, tak vyrovnaně, jako kdybych ze srdce vytrhla veliký trn a odhodila ho vší silou za hlavu. „Dál uţ, Janičko, všechno znáš. Vdala jsem se za tvého tatínka, který v té době ještě dálkové studoval vysokou školu. Bydleli jsme všichni u babičky a dědy a tam, v tom domku v jiţních Čechách, ses mi narodila.“ „Já vím, mami, ten domek si ještě pamatuju,“ pronesla Jana zasněně. Krátce po narození Jany však babička zemřela a brzy nato i dědeček. Hned jak manţel dostudoval, získal zaměstnání v jedné projekční kanceláři v Praze a byl mu přidělen i sluţební byt. A tak jsme domek v jiţních Čechách prodali a odstěhovali se do starobylé stověţaté Prahy, kde ţijeme dodnes, třebaţe uţ jen samy dvě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242903
V nemocnici jsem pobyla ještě pár dní a potom uţ jsem se mohla vrátit domů. Janička mě vyzvedla u vrátnice a vracely jsme se spolu domů tramvají. Nespěchaly jsme. Bylo krásné počasí, a tak jsme si zašly i do cukrárny, kde jsme oslavily můj návrat z nemocnice i Janinčiny nové plány do budoucnosti. Rozhodla se, ţe bude studovat práva, tak jako kdysi můj otec na Ukrajině. Byla cílevědomá, a skutečně dokončila právnickou fakultu s červeným diplomem. Ještě na studiích se zamilovala do svého spoluţáka, kterého si krátce po promoci vzala. Netrvalo dlouho, narodil se jim první synek a po něm přišla na svět i holčička. Pojmenovali ji Ruth a tak mé skutečné jméno znovu spatřilo světlo světa. Byla jsem tehdy na svou dceru velmi hrdá a taky neskonale vděčná, ţe našla odvahu nést do budoucnosti odkaz mých rodičů, kteří kdysi dávno tragicky zahynuli za mrazivého večera, uprostřed polí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242903
ZAPOMENUTÁ VZPOURA Dnes ráno jsem se probudil o hodinu dřív neţ obvykle. Copak to? Zeptal jsem se sám sebe. Stařecká nespavost, nebo snad dětské nadšení, díky kterému nemohou ani dospělí dočkat rána? Kdo ví, usmál jsem se sám pro sebe a zahleděl se do stropu loţnice. Byl bílý, tak jako povlečení na posteli, a já si poprvé uvědomil, ţe vše kolem mne zůstává nezměněné. Jen já jsem pomalu, ale jistě stárnul a pro ten spěch a kvalt, kterým se můj ţivot dnes a denně ubíral, jsem přestával vnímat věci kolem sebe tak, jak jsem je před mnoha lety vybudoval. Ten strop, to povlečení i má ţena, která vedle mě den co den usíná uţ více neţ dvacet let, to všechno bylo tak klidné a prosté, ţe jsem je zkrátka a dobře přijal jako něco naprosto samozřejmého. Přetočil jsem se na druhý bok a jemně přitáhl ţeně peřinu přes rameno. V polospánku se usmála a pohladila mě po ruce. Kdyţ znovu usnula, pomalu jsem se vykradl z loţnice, abych si v kuchyni uvařil kávu. Byla neděle, brzy ráno a celé město jako by ještě dospávalo. Venku na ulici nebylo ani ţiváčka, jen tu a tam přeběhla po chodníku toulavá kočka. Ani nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale probouzející se slunce, které se dralo přes záclony do kuchyně, mě zkrátka a dobře přivedlo na tu pošetilost, ţe se seběhnu podívat dolů, k řece, kam jsem uţ jako malý kluk chodíval chytat ryby. A jak rychle jsem dostal tenhle bláznivý nápad, tak rychle jsem ho zrealizoval a vyběhl ze dveří našeho domu. Dal jsem se do běhu a spěchal spícím městečkem k řece, kde jsem proţil nejedno klukovské dobrodruţství. Nic se tam po celá ta léta nezměnilo a já se posadil na veliký pařez, který tu zbyl po staré, ztrouchnivělé vrbě. Na tu vrbu jsme s kluky často šplhali a vysedávali v její koruně jako indiáni. A kdyţ jsem později dospěl, vodil jsem k řece i Janu, svou nastávající ţenu, a snaţil se ji ohromit nejrůznějšími pitomostmi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242903