nadšením. Moderátoři literárních magazínů musejí najít přesnou míru mezi charismatem nutného vtělení a zdrženlivostí, jež vyhovuje divákům, kteří upřednostňují solidnost před velkohubostí. Potom oslovil Madeleinu: „Vítám vás v našem pořadu, paní Picková.“ „Říkejte mi Madeleine.“ „Vítám vás, Madeleino.“ „Smím se vás zeptat, kde se nacházíme?“ „To přece sám dobře víte. Divná otázka.“ „Ptám se kvůli divákům. Chtěl jsem, abyste nám tato místa představila, protože obvykle vysíláme z Paříže.“ „Ach ano, Paříž je pupek světa. Tedy podle Pařížanů.“ „Tak tedy... Jsme...“ „U mě doma. V Bretani. V Crozonu.“ Madeleine vyřkla tuto odpověď o něco důrazněji než ty předchozí, jako by se hrdost projevovala mocnějším rozezněním hlasivek. Delphine, usazená za kamerami, s překvapením sledovala rozjezd rozhovoru. Madeleine vypadala obdivuhodně uvolněně, zřejmě si plně neuvědomovala, že se na ni budou dívat stovky tisíc osob. Jak si představit tolik lidí za jediným člověkem, který s vámi mluví? Brusnel bez dalšího otálení přešel k jádru věci: „Proslýchá se, že jste vůbec nevěděla, že váš manžel napsal román.“ „To je pravda.“ „Překvapilo vás to hodně?“ „Ze začátku ano, hodně. Nevěřila jsem tomu. Ale Henri byl zvláštní.“ „To znamená jaký?“
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242767
„Moc toho nenamluvil. Možná si všechna slova uchovával pro svou knihu.“ „Provozoval pizzerii, je to tak?“ „Ano. Ale byla to naše pizzerie.“ „Promiňte, vaši pizzerii. Takže jste trávili společně celé dny? Kdy mohl psát?“ „Určitě ráno. Henri rád odcházel do práce brzy. Připravoval všechno potřebné pro polední servis, ale zřejmě mu přitom zbývalo trochu času.“ „Na rukopisu není žádné datum. Známe jen rok, kdy byl uložen do knihovny. Možná ho psal velmi dlouho?“ „Možná. To nemůžu vědět.“ „A co si o jeho knize myslíte?“ „Je to pěkný příběh.“ „Víte, jestli měl nějaké oblíbené spisovatele?“ „V životě jsem ho neviděla číst knihu.“ „Opravdu, nikdy?“ „V mém věku se už se lhaním nezačíná.“ „A Puškin? Jedna kniha od tohoto básníka se u vás našla, že?“ „Ano, na půdě.“ „Připomeňme, že román vašeho manžela vypráví o posledních hodinách jedné lásky, o dvojici, která se rozhodla pro rozchod, a souběžně s tím o Puškinově agonii. O agonii naprosto strhující, při níž básník silně trpěl.“ „To je pravda, sténá hodně.“ „Děj se odehrává 27. ledna 1837, a smím-li to tak říct, bás ník neměl to štěstí, aby ihned podlehl zranění: ‚Život z něho nechtěl vyprchat, raději zůstával v těle určeném k utrpení,‘ cituji vašeho muže. Pak popisuje srážející se krev, a toto
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242767
podobenství se neustále vrací, tak jako láska, která se mění ve zlou krev. To je moc krásné.“ „Děkuji.“ „Takže jste našli nějakou Puškinovu knihu?“ „Ano, to už jsem říkala. Nahoře na půdě. V lepenkové krabici.“ „Viděla jste tu knihu někdy předtím u vás doma?“ „Ne. Henri nečetl. I noviny si jen zběžně prolistoval. Měl za to, že tam jsou jen samé špatné zprávy.“ „A co tedy dělal ve volném čase?“ „Moc jsme ho neměli. Nejezdili jsme ani na dovolenou. Měl moc rád cyklistiku a Tour de France. Hlavně bretonské závodníky. Jednou dokonce viděl Bernarda Hinaulta osobně a udělalo to na něho velký dojem. Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. A jeho hned tak něco nerozhodilo.“ „To si dovedu představit... Ale dovolte, abychom se vrátili k Evženu Oněginovi, tak se jmenuje Puškinova kniha, která se u vás našla. Váš manžel si v ní podtrhl jednu pasáž. Když dovolíte, rád bych ji přečetl.“ „Tak dobře,“ odvětila Madeleine. François Busnel otevřel knihu a přednesl těchto několik slov:13 Kdo žil a uvažoval, toho nepoutá úcta k nikomu, kdo poznal cit, ten chřadne touhou
Přednesl je pomalu a zároveň procítěně, takže se dalo předpokládat, že v mládí hrával divadlo. 13
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242767