108
olízl a nakonec prohlásil: „Dobrý! Sice to není žádný zázrak, ale rozhodně to není nejhorší.“ „Takže se konečně zastavíme?“ pronesl další zasněně a rozhlédl se kolem dokola. „Jo, tady se usadíme,“ prohlásil čtvrtý rolník, který do té doby jen stál a zarytě mlčel. A tak plni radosti shodili nářadí na zem, otočili se směrem, odkud přišli, a z plna hrdla sborově zvolali: „Hola hej! Tady jsme! Rychle pojďte sem! Pospěšte!“ Nato se z vysoké trávy vynořily tři manželky s mohutným nákladem na zádech a obličeji rudými jako rajčata. Hned za nimi se pak za hlasitého křiku vyřítilo devět ani ne šestiletých dětí. V tu chvíli se každý natočil trochu jiným směrem vstříc lesům a všichni najednou zavolali: „Můžeme si tady udělat pole?“ „Beze všeho!“ odpověděly lesy jako jeden muž. „A můžeme si tu postavit dům?“ pokračovali rolníci. „Jasně!“ odvětily lesy. „A oheň si tady můžeme zapálit?“ ptali se dál farmáři. „Můžete!“ odpověděly zase lesy. „A můžeme si vzít trošku dřeva?“ zavolali nakonec rolníci. „Bez problémů!“ opáčily lesy. Muži si začali spokojeně mnout ruce, ženám se vrátila do tváře normální zdravá barva a spolu s dětmi se najednou daly do nadšeného jásotu, i když ještě před několika okamžiky mlčely jako hrob. Ratolesti se mezi sebou samou radostí začaly neřízeně kočkovat, za což si od maminek vysloužily nejeden pohlavek. Ještě toho večera na louce stála malá dřevěná chaloupka se střechou z trávy, kolem níž vesele poskakovalo devět drobných postaviček. Od následujícího dne lesy pozorovaly všechny nově příchozí, jak pracují až do roztrhání těla. Muži se jali svými nablyštěnými motykami obracet půdu a ženy se vydaly hledat jedlé kaštany, které unikly zrakům myší a veverek, a sbírat borové dřevo na zátop.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242766
109
Ani se nenadáli a krajinu zakryla sněhová pokrývka. Lesy se přes zimu snažily usedlíky chránit před severním větrem, seč jim síly stačily, ale děti i přesto každou chvíli plakaly, zatímco se klepaly, tiskly si své mrazem nateklé dlaně na krk a naříkaly: „Nám je strašná zima!“ Přišlo jaro, vedle té stávající vyrostla další chaloupka a na polích vysadili proso a pohanku. Pohance vyrazily bělavé kvítky a proso se zase pyšnilo černými klasy. Tak nastal podzim, obě obiloviny dozrály, muži udělali další pole a ze dvou chaloupek se staly tři. Nikomu nic nechybělo, a dokonce i dospělí si samým štěstím pískali do kroku. Avšak jednoho mrazivého rána se pak stalo něco nešťastného. Z devíti malých dítek čtyři z nich přes noc zmizely neznámo kam. Všichni okamžitě začali pročesávat celé okolí, ale po ztracených ratolestech nebylo ani vidu, ani slechu. Tu se každý natočil trochu jiným směrem a společně z plna hrdla zakřičeli: „Neví někdo, kam se ty děti poděly?“ „Netušíme!“ opáčily lesy sborově. „Tak my je jdeme hledat!“ zavolali usedlíci znova. „Jen pojďte!“ odpověděly zase sborově lesy. Tak všichni do ruky popadli nějaké rolnické náčiní a jako první se vydali do nejbližšího Vlkolesa. Jakmile do něj vkročili, převalila se přes ně vlna chladného vlhkého vzduchu a přes nos je praštil zápach hnijícího listí. Nenechali se tím nijak odradit a pokračovali dál. Najednou k nim hlouběji z lesního porostu začalo doléhat praskání ohně. Přidali do kroku a zanedlouho už hleděli na uhrančivě rudé plameny, kolem nichž se dokolečka dokola napůl procházelo a napůl tančilo devět vlků. Když přišli ještě blíž, uviděli svoje čtyři ztracené děti, jak si pochutnávají na pečených kaštanech a houbách. Vlci se přitom míhali kolem ohně jako stíny kolem lampionové stínohry a sborově zpívali: „Uprostřed Vlkolesa ohýnek dělá lízy líz a prasky prask ohýneček lízy líz a prasky prask
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242766
110
a nad ním kaštany prasky prask a křupy křup kaštánky prasky prask a křupy křup.“ „Velevážené vlčí panstvo, vraťte nám, prosím, naše děti!“ zakřičeli všichni usedlíci naráz. To vlky polekalo, takže si jako mávnutím proutku přestali prozpěvovat, zkrabatili tlamy a ohlédli se směrem k nim. V tu chvíli oheň zničehonic vyhasl a přes zelený palouček se převalilo ticho. Jen ratolesti u ohniště začaly usedavě plakat. Vlci chvilku neměli tušení, co si mají počít, a jen nervózně pokukovali jeden po druhém, ale nakonec se sebrali a všichni utekli hlouběji do lesa. Usedlíci tedy popadli děti za ruce a chystali se vydat zpátky. Tu k nim však z křovin ještě dolehlo vlčí volání: „Prosíme vás, my to nemysleli špatně! Jen jsme se chtěli podělit o houby a kaštany!“ Když se potom s ratolestmi vrátili do svých chaloupek, uvařili vlkům na poděkovanou několik jáhlových knedlíčků. Přišlo další jaro a na malém hospodářství přibyla dvě nová dítka a usedlíci si pořídili dva koně. Na obdělaných polích se pak tráva a spadané listí smísily s koňským trusem, takže zasazené kaštany a zaseté proso vyrostly jedna báseň. A když na konci podzimu úroda konečně dozrála, všichni se mohli štěstím zbláznit. Jednoho mrazivého rána, kdy ze všeho visely rampouchy, se ovšem zase stalo něco nešťastného. Usedlíci chtěli ještě pokračovat v rozšiřování svých polí, ovšem když hledali náčiní potřebné k obracení půdy, v žádné chaloupce nenašli ani motyky, ani sekyrky. Prolezli každý kout, ale jako by se po nich zem slehla. Tu se každý natočil trochu jiným směrem a společně ze všech sil zakřičeli: „Nevíte, kde je naše nářadí?“ „Nemáme tušení!“ opáčily sborově lesy. „Tak my ho jdeme hledat!“ zavolali znova. „Jen pojďte!“ odpověděly lesy. A tak se tentokrát s prázdnýma rukama společně vydali směrem k lesnímu porostu. Nejdříve zavítali do nejbližšího Vlkolesa. Jakmile do něj vkročili, vynořilo se před nimi devět vlků.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242766