V Americe se z různých způsobů konzervace domácích mazlíčků stal velký byznys. Maja dokonce viděla interview se zarmouceným bývalým pánečkem, který nyní dostal svého psa nazpátek. Znovu ho teď mohl vidět ležet v košíku, kde zvíře vždycky odpočívalo, s hlavou položenou na tlapách. Dojatě líčil, že pes vypadá úplně jako živý, a že když jde okolo něho, má skoro pocit, jako by ho viděl přivírat oči. Něco na tom zoufalství je, pomyslela si Maja. Na tom zoufalství, které lidi přiměje, aby povýšili tělo na místo, jež mu vůbec nenáleží a které pro ně ani nikdy nebylo určeno. A jenom to jasně ukazuje naši neschopnost nechat věci jen tak plynout, ať už v životě, nebo tváří v tvář smrti. Uvažovala o fotografii jako o symbolu melancholie nad tím, co minulo, ale zároveň jako o manifestaci toho, co je právě teď. Jediný stisk prstu, který zastaví proud času. Snímky z místa činu, které svým způsobem balzamují mrtvé. Foto grafie jako důkaz. Toto se stalo. Toto bylo. Takto to vypadalo. Tělo na podlaze v kuchyni. Ve dřezu talíř, který nikdo nedomyl. Na stole opotřebovaný litinový kastrol se zbytkem polévky od oběda. Detaily, které za normálních okolností zůstanou bez povšimnutí. Právě každodenní detaily na místě činu vyvolávaly v Maje pocit závrati. Když došlo k přestřelce mezi mafiány, peníze, kokain či zbraně byly tím posledním, co ji zajímalo. Její pozornost zcela pohlcovaly takové drobnosti, jako že si muž ležící v kaluži krve ráno oblékl každou ponožku jinou. Viděla před sebou, jak sedí na kraji postele a nejspíš ani v nejmenším netuší, že je to jeho poslední ráno. „Příště, až pojedu do rašeliniště, tak tě vezmu s sebou, ať se ti to líbí, nebo ne,“ řekla teď a pohlédla na Ellen. „Já se taky rád přidám,“ ozval se Oskar.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242707
„Jasně, půjdeš s námi,“ odpověděla Maja. V ten okamžik zazvonil zvonek u dveří. Oskar šel otevřít. Po chvíli se vrátil s tázavým výrazem v jasně modrých očích. „Je to nějaký novinář, Tom Söderberg. Prý chce vrátit nějaké knihy. Mám to vyřídit, nebo…“ „Ne, já se o to postarám,“ řekla Maja a vstala. „A co říkáte, není čas na další sklenku vína?“ dodala ještě. Maja Toma na uvítanou objala a nadšeně pochválila text, který napsal — četla první verzi. Bylo znát, že ostatním není společnost novináře úplně příjemná, ale Maja Toma bez okolků pozvala dál. Zůstal stát ve dveřích, rozpačitě se usmál a pročísl si rukou rozcuchané vlasy. Nebyla si jistá, jestli to není vínem, ale Tom se jí dnes zdál ještě přitažlivější než posledně — byl svalnatý, elegantní, nenucený a příjemně sebevědomý. Pustila „Crosstown Traffic“ a uvědomila si, jak pokoj zaplavila energie. Jimi Hendrix byl živel, pomyslela si. Nedá se říct, jestli dobrý, nebo špatný. Tak jako se to nedá říct o vodě nebo ohni. Živly jsou prostě tím, čím jsou. You jump in front of my car when you you know all the time that ninety miles an hour, girl, is the speed I drive You tell me it’s alright, you don’t mind a little pain You say you just want me to take you for a drive „Rozešleš zprávy, Vanjo? Bylo by fajn, kdyby přišlo pár lidí,“ prohlásila Maja, položila Tomovi paži kolem pasu a zavedla ho do domu. „Pojď dál, provedu tě,“ řekla tiše, jako by chtěla zdůraznit, že jsou tato slova určena jenom jemu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242707
Na Oskara sice neviděla, ale v zádech úplně cítila jeho palčivý pohled. Byla to příjemná bolest. Zesilovala prožitek podobně jako lahodná whisky a ona se začínala těšit na příjemný večer. Vanjina zpráva měla ohlas. Lidé se postupně scházeli a nakonec se setkání proměnilo v improvizovaný kolaudační večírek Majina nového ateliéru. Tom se s některými z příchozích znal a cítil se díky tomu jako doma. Maje se líbila jeho nenucenost — nesnažil se zapadnout mezi umělce. Někteří, mezi nimi také Oskar a Ellen, ještě hovořili o aspektech Majiny tvorby a o její poslední putovní výstavě — sérii přímočarých obrazů obyčejných věcí. Kámen, strom, dům, pes. Člověk vstoje a vleže, pěšina, zeď. Jednoduchý výřez hmotné skutečnosti. Výstava se jmenovala No Thing a Maja se na snímcích snažila vystihnout skrytou jednotu a stálost věcí. V centru pozornosti neměla být jedinečnost zobrazeného, vnější vlastnosti, jimiž se předměty odlišují, nýbrž transcendentní síly, které je spojují. „Myslím, že je to to nejsilnější, cos kdy vytvořila,“ řekla Ellen. „Přesně, jak jsem napsala v předmluvě ke katalogu výstavy: Jako by závan větru ze všech snímků odfoukl všechno kromě vjemu bytí a hodnoty, které fotografie kdesi hluboko spojují.“ „Já tu výstavu viděl v Oslo,“ vstoupil do hovoru Oskar, „a naprosto souhlasím. Na ty fotografie musím dodnes často myslet. Je v nich cosi osvobozujícího.“ Maja na něj vděčně pohlédla. „Je to vážně moc zajímavé,“ přidala se Vanja. „V těch snímcích se dá najít tolik různých rovin.“ Tom se obrátil k Maje a položil jí ruku na záda.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242707