DVANÁCT
Poledne se chýlilo k večeru, když Slaton vyšel ze své kajuty, lze-li upravenou úklidovou komoru označit tak vznešeným termínem. V jídelně dostal od kuchaře misku vývaru a patku bagety. V lodní kuchyni vládl mladý Filipínec, který právě začínal sklízet špinavé nádobí z důstojnického stolu. Neustále uhýbal očima, což David pokládal za špatné znamení. Namočil pečivo do bujónu a ukousl rožek. „Dobré jídlo,“ pochválil. Kuchař neodpověděl. Existovala samozřejmě možnost, že nemluví anglicky, ovšem pokud by z toho jazyku znal alespoň dvě slova, byla by to právě tato. Zkusil to ještě s jedinou frází, která mohla tu první překonat: „Co bude k večeři?“ „Menu na chodbě,“ odvětil kuchař. „Plavíte se na téhle lodi dlouho?“ „Právě jsem podepsal druhý dvouletý závazek.“ „Dva roky? Vsadil bych se, že jste už procestoval kus světa a viděl spoustu věcí.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242685
Žádná odpověď. „A co kapitán? Bylo od něho hezké, že mě vzal na palubu. Je dobrý velitel?“ Pořád nic. „Jste Filipínec? Filipíny jsem několikrát navštívil. Jednou jsem byl v Manile a podruhé…“ Kuchař zmizel v kuchyni. „Rád jsem si s tebou pokecal,“ zamumlal Slaton do misky s polévkou. Kuchařovo odmítavé chování ho nevysvětlitelně frustrovalo. Když ještě pracoval pro Mossad, často vyrážel do akce sám, osamělost se mu stala obvyklým společníkem. Že by to změnil pobyt ve Virginii? V dobrovolném maltském vyhnanství bylo pro něj stále obtížnější vyhýbat se kontaktu s lidmi. Sousedé, prodavači, pošťáci. Desetiletý pomocník, kterému říkal Kluk. Nyní ho okolnosti zaháněly zpátky do odloučené samoty. Postavení kuchaře patří na každé lodi k těm nejnižším, a pokud by s ním na palubě někdo mluvil, pak by to byl Filipínec ve špinavé zástěře. Ať se mu to líbilo, nebo ne, znovu byl sám. Slaton položil prázdnou misku a lžičku na tác a ramenem si otevřel dveře do průchodu. Nikoho neviděl, a tak se nevydal ke své komůrce, ale opačným směrem. Minul dveře s tabulkou ELEKTRICKÁ ROZVODNA 4. Následovaly dvě kajuty, v nichž bydleli, pokud nápisy tužkou na kartonu nelhaly, druhý důstojník a hlavní inženýr. Další dveře nebyly označené. David je pootevřel a spatřil skladovací komoru, od podlahy ke stropu plnou námořnických vaků a kufrů, mezi které se vtěsnaly rybářské pruty a kupodivu i lyže. O staré surfovací prkno se opíraly dva skládací bicykly. Slaton usoudil, že místnost slouží k uskladnění rozměrných a přebyteč99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242685
ných věcí, které by důstojníkům a námořníkům ve stísněných kajutách zavazely. Slaton zaslechl kroky a ohlédl se ve chvíli, kdy zpoza rohu vyšel důstojník v uniformě. Poznal v něm muže, který byl včera s kapitánem v hospodě, mohutného chlapa s křivým nosem, ochotného postavit se za svého velitele se zaťatými pěstmi. Nárameníky a jmenovka ho identifikovaly jako druhého důstojníka. „Co tu pohledáváte?“ vyštěkl. „Máte se zdržovat ve své kajutě.“ Slaton zavřel dveře příručního skladiště. „Hledal jsem záchod, který by tak hrozně nesmrděl.“ Muž se k němu přiblížil a probodával ho olivově černýma očima. „Je tady jenom jeden, a vy dobře víte, kde ho hledat.“ Černovlasý důstojník byl dobrých sto devadesát centi metrů vysoký a mohl vážit sto deset kilogramů, což mu dávalo fyzickou výhodu. Ale jen malou. Zjevně byl zvyklý protivníky zastrašovat vzrůstem. Z úst mu nepříjemně páchlo, něco mezi zkaženým mlékem a včerejší rybou, a Slaton zvažoval, zda ho na to neupozornit. Nakonec řekl: „Jo, myslím, že si pamatuju, kde je.“ Otočil se a vykročil chodbičkou k záchodu. Cítil, že ho černé oči celou cestu sledují. Guatemalci se vrátili po překvapivě krátkém obědě, a pokud si dopřáli pivo, Umberto to na jejich chůzi nepoznal. Připojili se k nim dva noví muži, kteří přiletěli pravidelnou polední linkou. Druhá dvojice pocházela z Limy – existuje někde na světě letecký mechanik, který umí portugalsky? – a jejich první požadavek byl obyčejnější než sprej na zabíjení hmyzu. Umberto dostal od městské rady instrukce 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242685