mají umřít jako zbabělci, by neměly slyšet ani skály. Natož muži, co tu stojí!“ „Chceš, aby umírali další?“ Helgi Troll zavrtěl hlavou: „Ne, jen jeden. Tys utíkal první a tím jsi zasel strach!“ Tasil meč. „Mám právo se bránit! A právo na soud!“ „To nemáš!“ zahřměl Helgi. Povětří rozpárala čepel jeho meče a Gunnulfovo tělo, jemuž náhle chyběla hlava i s kusem ramene, kleslo k zemi. „Odneste Halfdana dovnitř!“ přikázal Helgi. „Bikkja je zraněná. Všude je bláto a někde ještě i sníh. Bude snadné ji vystopovat. Až ošetříme zraněné, vrátí se někteří zpátky, a my, pokud najdeme naše koně, ji budeme štvát až do konce!“ Vykročil zpátky k hrobce a ještě se ohlédl. „A ti ostatní sešplhají dolů. Přineste z vaků, co je třeba a dřevo na oheň. Nevrátí se, a i kdyby… Pokud bude na skále hlídka, nemůže nás trollkona překvapit.“ Grettir mezitím sesbíral pochodně a ty uhaslé odpálil od hořících. Zasázel je v hrobce do držáků a hned pomáhal mužům, kteří přinášeli Kjartana a Halfdana. Helgi smetl na zem nádobí, plné plísně a seschlých zbytků jídla a konečně se pořádně porozhlédl po místnosti. Nebylo tu nic, co by nečekal. Na stěnách visely štíty, odřené v tak starých bitvách, že už se o nich ani nezpívá, a vysušené mrtvoly, zubící se nad deskou stolu, hleděly prázdnými očními důlky kamsi ke stropu… Helgi přešel dál do hloubi hrobky, až k muži, jehož tu kdysi posadili jako prvního do čela stolu. Jako ostatní měl na hlavě přilbu, ale nějak divně se leskla. I ten meč, který pořád svíral v kostnatých prstech, potažených potrhanou kůží… Helgi prošel kolem něho a jílcem meče oťukal skálu, jestli tam není zazděný vchod do nějaké další místnosti. Docela vzadu v koutě si všiml rozházených ohryzaných koňských kostí a pelechu z nahrubo oškrábaných srnčích kůží. Štěňata vlků /
Štěňata vlků_tisk.indd 97
97
12.03.2018 22:49:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242599
Uhnul mužům, co přinášeli Kjartana a vzpomněl si na mrtvolu, kterou našel pod stolem. Vyndal nejbližší pochodeň z držáku a klekl si. „Položte mne!“ zachrchlal Kjartan. „Ale ne k tomu v čele stolu! Sly…slyšíte? Ne k němu!“ „Proč?“ zeptal se Helgi. „Protože prvním králem tu byl Ottar, jemuž všichni… všichni říkali Pojídač vran. Byl králem ve Svithjódu, ale vyhnali ho tam, odtud. Už je to pět set roků…“ Rozkašlal se a na ústech se mu objevila krvavá pěna. „Zabije mne, jestli mne položíte na místo, o němž si Ottar myslí, že je jeho!“ Helgi se zasmál a skrčil se ještě víc, aby viděl, co je pod stolem. Hned nato zaklel, když pochopil, co vidí. Zalovil rukou pod stolem a na světlo se vykutálela lebka, okroužkovaná zlatým okružím. Pak vytáhl tělo, po kolenou přelezl o kousek dál a vytáhl zpod stolu ještě jednoho, jemuž lebka chyběla docela. Vstal a oprášil se. „Bojovali spolu,“ řekl a ukázal na mrtvé na zemi. „To oni ji zranili a vyhnali z hrobky!“ Vesele se zašklebil. „Proto se ukrývala v předsíni! Nesměla dovnitř! Chvíli ji tu asi nechali, ale pak musela pryč!“ Kjartan na stole se chrchlavě rozkašlal. „Slyšel… slyšel jsem tě, Helgi jarle! Asi máš pravdu!“ Záchvat kašle s ním zacloumal jak srpnová bouřka. „Dvěma z nich utrhla hlavu.“ „Posaďte je zpátky,“ zasípal Kjartan. Už ztrácel i hlas. Přinesli Halfdana a položili ho vedle. „Proč nikdo z nich nemá zbraň, jen ten nejstarší?“ „Kdo… Kdo má meč, ten vládne nad těmi, co ho nemají, Helgi,“ chrčel Kjartan. „To je starý Ottarův zákon, že žádný vládce Larsafjordu nesmí být pohřben se zbraní.“ „Je to dobrý meč,“ řekl Hemdir a vytrhl ho zpod kostnaté ruky.
98
/ Jaroslav Mostecký
Štěňata vlků_tisk.indd 98
12.03.2018 22:49:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242599
Ottar se zvedl stejně rychle, jako by byl živý, a hmátl po své zbrani. Hemdir si v první chvíli ani neuvědomil, co se děje. Instinktivně oživlého kostlivce odstrčil a couvl. „Odine!“ zavyl kdosi a obrátil se na útěk. Začala se odsunovat křesla od stolu a zbylí umrlci vstávali na rozkaz Ottara, Pojídače vran. Kjartan neviděl všechno, co se stalo, ale pochopil dost. „Vrať mu tu zbraň!“ zaječel a bezmocně se zazmítal na stole. Převalil se přes hranu a padl do klína dvěma z těch, co se právě chystali vstát. Ucítil jejich kostnaté prsty na hrdle a zavřel oči. „Pryč!“ vykřikl Grettir. „Ven!“ Kostlivci neměli ani ve světle pochodní žádnou sílu, a proto se snažili dostat do stínu. Odtamtud, z těch temných koutů, pak vystřelovaly jejich ruce jako orlí spáry a drásaly všechno maso, na které dosáhly. Ze tmy vyletovaly kusy starých poloshnilých rohoží a srážely pochodně na zem. Uhasínaly jedna za druhou… Halfdan vykřikl hrůzou, když ucítil, cizí ruce na rameni, ale byl to jen jeho syn a čeledín, kteří ho chtěli vynést zpátky na sluneční světlo. Helgi se bez problémů dostal až k východu a ohlédl se, jestli jsou Grettir s Erikem už venku. Až pak si všiml Hemdira. Mlčky se oháněl ukradeným mečem a snažil se probít k východu. „Nech jim ho!“ křikl Helgi. „Tímhle mečem bikkju zranili! Jedině tímhle to šlo! Musíme si ho vzít!“ Štěpiny kostí jednoho ze starých králů zabubnovaly o skalní stěnu. Helgi popadl pochodeň, která hořela nejblíž ke vchodu a jediná ještě nezhasla, zatočil s ní nad hlavou, aby se trochu víc rozhořela a s taseným mečem vběhl zpátky. Mrtví hned ztráceli sílu, bylo to znát. Helgi se probil až k Hemdirovi, vykroutil mu ukořistěný meč z ruky, pohodil ho na stůl, zamával kolem sebe světlem a popostrčil Hemdira k východu: „Pryč!“ Štěňata vlků /
Štěňata vlků_tisk.indd 99
99
12.03.2018 22:49:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242599