Když jsme pak společně usedli k vonícímu čaji, na dotaz, jaký obraz mě nejvíce zaujal, jsem vyhrkla: „Všechny se mi líbí, ale ty modré kosatce, ty nemluví, ale zpívají!“ Pan Hanzelka se usmál, upřel na mě dlouhý pohled, ale neříkal nic. Na spolupráci jsme se domluvili okamžitě. Když jsem odcházela, pozvala jsem manžele Hanzelkovy k sobě domů, termín že si upřesníme. Rádi slíbili. Asi za měsíc mě potěšili návštěvou. Když jsem se s panem Hanzelkou vítala, držel pořád jednu ruku za zády. Pak ji dal dopředu a já užasla: V ruce držel obraz s modrými kosatci! Vhrkly mi slzy do očí a já si v tom okamžiku uvědomila, proč jsou jeho obrazy tak působivé, on je maluje srdcem. Ve zlomku vteřiny jsem si umínila: Ty modré kosatce budou na obálce knížky, kterou teprve napíšu. Ale taky jsem to neřekla, prozrazuji to až teď. To bude mé milé překvapení pro člověka, kterého si velmi vážím pro jeho skromnost a umění. Obraz modré kosatce visí u mého lůžka. Každý večer, když jdu spát, se na něj podívám a poděkuji Pánu Bohu za to, že jsem v životě mohla potkat tak báječného člověka.
Vánoční rozjímání Kdokoliv ti v duchovnu slibuje rychlé výsledky či velké úspěchy bez velké námahy, lže, nebo neví, o čem mluví. Jan Menděl
Na stole mi kvete bílý vánoční kaktus. Svůj zelený šat ozdobil sněhobílými květy a z jemně růžového kalichu vyskakuje červený pestík pod clonou žlutých tyčinek. Okouzlena jeho krásou si uvědomuji, jak 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242543
je moudrý. Zatímco devět květů má plně rozvinutých, dalších osm je polorozvinutých a zbytek tvoří ještě docela malé pupeny. Možná, že by neměl sílu najednou vykvést, ale snad také proto, aby nám dělal dlouhou dobu radost. Kéž by to dokázal i člověk! Nevykvést svými ušlechtilými city jen jednou za rok, o Vánocích, a pak opadat do všednosti dnů, ale umět rozkvétat pomalu a kvést pořád, denně, navzdory nepřízni osudu, kvést bíle, do růžova po celý rok, až do své smrti přinášet jiným i sobě radost. Někdo dokáže rozpoznat Boží prozřetelnost všude kolem, cítí okamžik zrození Boha. Jiný si zakrývá oči před krásou, protože se jí bojí, zacpává si uši před laskavým slovem, odmítá ho, protože si myslí, že sází na modernost, ale ve skutečnosti lže sám sobě a neumí z bludiště, ve kterém se ocitl, najít cestu ven. Je nešťastný, bortí se mu sny, neboť je postavil na špatných základech. Má takový člověk šanci se z toho dostat? Nikdo a nic mu nepomůže, pokud sám v sobě nenajde sílu uznat své chyby a nebude-li chtít se změnit. Každý z nás může být lepším, než je, jen je nutné mít odvahu vyměnit své životní vzorce. Nepodaří se nám vše hned tak, jak bychom chtěli, ale nevzdávejme to, jednou to vyjde. Pak se nám bude zdát, že je kolem nás plno milých a laskavých lidí. Myslíte si, že je nesmysl v dnešní elektronické době mluvit o citech, o lásce k jiným, i k sobě? Domnívám se, že je to přesně naopak. Stejně jako osud člověka, dá se ovlivnit i osud lidské civilizace, ale je nutné, aby začal každý u sebe. Lidská vůle dokáže zázraky, jen chtít! Zkusme být lepšími, laskaví jeden k druhému, láska je most k lidským srdcím.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242543
Řízky Marně o radu žádá, kdo radě uvěřit nechce. Walther von der Vogelweide
„Ahoj, takový krásný den a ty jsi tak zamračená, co se ti stalo?“ oslovila jsem kamarádku nesoucí nákup. Blýskla po mně očima. „Chceš vědět, co mě nejvíc štve?“ Pokrčila jsem rameny. „To, že se se mnou pořád někdo hádá jak s malým děckem.“ Mlčela jsem. Kamarádka pokračovala: „Zlobí mě, že všechno dělám špatně.“ „To snad nemyslíš vážně,“ oponovala jsem jí. „To teda myslím. Třeba dnes, chci dělat bramborový salát a hovězí řízky.“ „Jaké řízky?“ „No, kuřecí, vždyť říkám.“ „Říkala jsi hovězí.“ „Já že jsem řekla hovězí? Kuřecí jsem říkala. Prosím tě, odkdy se z hovězího dělají řízky? Taková blbost, dělat řízky z hovězího masa, kde jsi to slyšela? A vůbec, musím jít vařit. Ahoj.“ Otočila se a odcházela. Udělala pár kroků, ale nedalo jí to a vrátila se zpět. „Tak vidíš, jak jsem pitomá, ani jsem se tě nezeptala, jak jsi to s těmi hovězími řízky myslela.“ „Nijak, ty ses spletla, řekla jsi, že chceš připravit bramborový salát a hovězí řízky.“ „Já že jsem řekla hovězí řízky? To si fakt myslíš, že jsem takový idiot? Že neumím vařit? Tak ti pěkně děkuji, to jsem si od tebe nezasloužila.“ Změřila si mě pohledem plným zlosti a odpochodovala pryč. Dívala jsem se za ní a bylo mi moc smutno. Vzpomněla jsem si na jedno moudré přísloví: „Komu není rady, tomu není pomoci.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242543