„Desítky,“ odpoví bez váhání Bér — s úsměvem, který si jen představuji. „Hry o bozích a na bohy patří k velmi oblíbené kategorii už od počátku herního průmyslu. Teď nemyslím jen magické prvky ve většině adventur, ale hry, v nichž přímo jste nějakým bohem — nebo božstvem — a ovlivňujete životy stovek a tisíců postav.“ „Postav ve hře,“ upřesní moderátorka. „Samozřejmě. Ale dovolím si hned tady na začátku upozornit, že neexistuje žádný způsob, jak zjistit, že také nejsme jen postavami v nějaké komplexní počítačové hře. Nechci tím posluchače zdržovat, ale je to prastará filozofická otázka, mnohem starší než počítačové hry. Nejsme třeba jen postavy v nějaké hře? Máme takzvanou svobodnou vůli, nebo nás někdo ovládá, třeba v rámci nějakého laboratorního experimentu?“ Moderátorka se zasměje. Umí předvést, jak se umí smát. „Při vší úctě k vaší profesi, hrozná představa.“ „Možná lepší, než být třeba jen postavou v nějaké knize, kde bychom už neměli vůbec žádný prostor k rozhodování. I když někteří spisovatelé říkají, že jejich postavy se jim často vymknou a žijí vlastní život — a pro některé autory je to prý dokonce nejpříjemnější součást celé tvorby. Jak říkám, nechci zdržovat, ale —“ A pak se Bér zmíní o mé matce. Uvede ji jako příklad místní autorky, jejíž příběhy — a možná dokonce i ona sama — jsou ovládány vlastními postavami. Proboha: ještě že jsem si dal před poslechem tohoto záznamu dvojitou vodku! Je totiž skoro přízračné, poslouchat ze starého rozhlasového záznamu Bérovo mudrování o mé vlastní matce, oddělen od ní jen tenkou cihlovou zdí — a od jejího šílenství něčím ještě mnohem tenčím. Ale moderátorka naštěstí zastupuje svou cílovou skupinu, ani v noci se nemíní (a snad ani nesmí) pouštět do čehokoliv intelektuálního. O mé matce nejspíš nikdy neslyšela, což nemyslím pejorativně. Má své mantinely — a taky digitální stopky, odtikávající čas mezi písničkami. Takže řekne: „O vašem silném vztahu ke knihám už jsem se zmínila v úvodu, teď pojďme ke knize knih, jak se často říkává Bibli. A ke vzkříšení, které je námětem dnešního pořadu — i když ne zrovna v tom biblickém významu. A určitě ne v počítačových hrách. Pozvala jsem si vás, protože vy sám jste zažil —“ „Promiňte, že vás přerušuju — ale dovolím si jen připomenout, že právě vzkříšení — nebo snad přesněji zmrtvýchvstání — je základním herním prvkem většiny počítačových her. A nejen těch duchovních nebo třeba magických, ale i těch nejprimitivnějších stříleček nebo hyperrealistických simulátorů automobilových závodů. Vaše postava ve hře zahyne, ale vzápětí vstane ‹ 106 › Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242262
z mrtvých a vy můžete hrát dál. Bez tohoto prvku by nikdo počítačové hry nehrál — nebo aspoň nedohrál. Objevily se sice pokusy s hrami, kde máte jen jeden jediný život a pak už hru nikdy znovu nerestartujete, ale to jsou naprosté kuriozity.“ Téhle nahrávce ovšem ani rozhlasová moderátorka nemůže odolat. „Jako náš život?“ Ale Bér by rád působil hloubavějším dojmem. „Ano, ten je možná ve vesmíru naprostá kuriozita. Ani ten však možná smrtí nekončí.“ V té chvíli dojde moderátorce trpělivost (anebo povolený čas) a přece jen pustí něco z Jesus Christ Superstar. Napřed mě znechutí, že jde o českou verzi; teprve zpětně uznávám, že to kupodivu bylo docela promyšlené… Děj se vůle tvá Vznáším se jak nad propastí Po těch létech trpkých strastí Spočítáno na minuty Konec vidím, ó jak jsi krutý Během písně moderátorka Béra zřejmě trochu umravnila, přesněji určila směr a snad i cíl rozhovoru — a tak mohou už bez větších intelektuálních odboček zamířit ke vzpomínce na dobrodružství, během nějž se nad propastí vznášel náš dnešní host. Moderátorka vyzve Béra, aby našim posluchačům velmi stručně vysvětlil, co je to paraglidingové létání. Bér mluví o padákových křídlech, která se dají složit do většího batohu a na nichž se lze naučit létat za pár týdnů — i když on se to učil dva roky, než se dostal od prostého klouzání z vyššího kopce až k vysoké pilotáži, tedy k mnohahodinovým bezmotorovým letům, jen za pomoci atmosférických proudů, které vynesou zkušeného pilota až do mnohakilometrových výšek a stakilometrových dálek. „Vznášíte se tam jako anděl,“ řekne Bér — v souladu s námětem pořadu. Moderátorce to kupodivu jako motivace stačí a na víc se neptá; snad že se obává, aby se její host znovu příliš nerozkecal, a brzy a celkem případně ukončí tento vstup slavnou peruánskou lidovkou, tentokrát kupodivu v angličtině. Tak to byl Paul Simon ve slavné písni El Condor Pasa. V české verzi zpívá Karel Gott Letí kondor, letí k oblakům… a já se ptám svého dnešního hosta Alfréda Béra — jak jste letěl k oblakům vy, v tom svém nejslavnějším letu? Bylo to tuším v Chorvatsku, že? Ano, v lokalitě Buzet. To je pro paraglidisty hotový ráj, létává se tam i mistrovství světa. Úžasná krása — vápencové hory, kostely v malebných ‹ 107 › Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242262
vesničkách, hluboké lesy, pořád na dohled moře, všude plno stoupavých proudů… Ale i ráj se může rychle změnit v peklo, že? No právě. A dokonce i když létáte kolem kostelních věží… tak jsme si aspoň s kolegy vytyčili takzvané otočné body, kostelní věž v Crnici, to bylo na západ od startoviště, a na východě to byl zase kostel svatého Tomáše. Pamatuju si to takhle přesně, protože já byl v Buzetu poprvé, vzal mě tam s sebou můj mladší bratr a kolegové z firmy, kteří toho měli nalítáno mnohem víc než já. A za chvíli už jste taky hleděl jako nevěřící Tomáš… To doslova — ale napřed jen na tu úžasnou krásu. Odstartovali jsme z Raspadalice těsně po druhé, z asi stometrového příkrého svahu. Byl nádherný den, horko a na obloze jen pár kumulů. Na východě nad pohořím Učka sice byly i kumulonimby s dešťovými pásy, ale to bylo víc než dvacet kilometrů od nás a navíc po větru, takže všechno vypadalo nadějně a nevinně. Ty cizí názvy jsou asi názvy různých mraků, že? Ano. Kumulonimby jsou — Mraky, a víc asi v této chvíli vědět nepotřebujeme. Když jsme tu měli před dvěma týdny televizní rosničku Alenu Zárybnickou, která se také věnuje bezmotorovému létání a občas i rozhlasovému moderování, řekla nám o mracích skoro všechno. Bylo to opravdu velmi — vyčerpávající. Dobrá — takže jen pro názornost řeknu, že ten můj kumulonimbus vypadal jako obří květák, který se hrozně rychle zvětšoval. To je trefné přirovnání. Obří květák. Pod tím si naši posluchači jistě umějí něco představit. Akorát že tento květák vyrostl až do stratosféry. To zní tak — vesmírně. O jaké výšce vlastně mluvíme? Tak deset patnáct kilometrů. To už je tedy pořádný karfiól. Ale tak vysoko se na paraglidech obvykle nelétá, že ne? Zaživa ne. To byste musela mít na sobě skafandr, abyste to přežila. A co jste měl na sobě vy? Říkám, bylo horko a slunečno. Měl jsem jen šortky, tričko a tenkou sofshellovou vestu. V poslední chvíli jsem si ještě přibalil do batůžku lehounkou nepromokavou větrovku, to mi zachránilo život. Poslyšte, to je ale vybavení jak do lesa na houby. To je všechno? V lese vás taky může najít klíště a skončíte jako mrzák. Ale ne, samozřejmě to není všechno, měl jsem ještě povinnou výbavu: navigátor, radiostanici, variometr — to je přístroj, který vám pípáním sděluje, jestli stoupáte nebo ‹ 108 › Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242262