98
B a r b a r a W o o d o vá • V z d á l e n á
řeka
Zamyslela se. Během prvních večerů po příjezdu… Jakob a Wilhelm si po večeři nacpali dýmky. Všichni tři muži si rádi vychutnali sklenku piva koupeného v Lynnvillu či trošku místního červeného vína. Rozhodně nehýřili, to ne, ale po celodenní práci si prostě vychutnali malou odměnu. Ale kdy si tu dýmku zapálili naposledy? Kdy naposledy si nalili skleničku piva či vína? Náhle si Clara uvědomila, že Jakob se syny si už nejméně dva týdny nic podobného nedopřáli. Měla tolik vlastní práce, že si toho vůbec nevšimla. Znamená to, že jsou na mizině? A že peníze – její vlastní peníze – se vypařily? A nikdo se neobtěžoval jí o tom povědět? Clara navztekaně vyskočila na nohy. To přece není správné! Copak je dítě? Rozhodla se, že ani nepočká, až se muži vrátí večer domů. Juliin dopis jí vlil ženskou hrdost do žil. Jsou hranice, za které by žádná žena neměla ucouvnout. Clara pověsila zástěru na věšák a bez ohledu na vaření vyběhla ze srubu. Vůbec poprvé se tak dostala ze dvora daleko do vinic a kráčela mezi řadami bujných révových kmínků, jež teď na jaře stály v plném květu. V teplém vzduchu bzučely včely a kmitala se pestrá motýlí křídla. Clara se držela klikatého potoku Largo Creek, malého přítoku řeky Largo vzdálené přes deset kilometrů. Tu a tam potkala nádeníky s motykou a košem na plevel. S ostýchavým úsměvem se vždy dotkli lemu slaměného klobouku a pozdravili: „Buenos dias, Señora.“ Prosluněný den působil přívětivě a lákal k bezstarostné náladě, ale Clara se okolní pohodou a krásou nenechala ukolébat. Zuřila, a na to se dalo zapomenout jen těžko. A až najde Jakoba, rázně si dupne. Odpolední klid narušil sled výkřiků, nejprve vzdálených, ale jak se Clara blížila k mužům pracujícím na kvetoucí vinici, hlasy sílily. Podkasala si sukni a chvatně šplhala do svahu směrem k místu, odkud zněl pracovní ruch, těžké údery a hulákání. Konečně se Clara dostala na hřeben kopce a tam strnula a vytřeštila oči. Před ní se táhlo nekonečné údolí, ale neviděla žádné svahy s malebnými vinicemi. Tady začínala zá-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242201
99
B a r b a r a W o o d o vá • V z d á l e n á
řeka
padní část pozemků Schallerovy farmy. Po Clařině pravé ruce se leskl potok Largo Creek, jenž farmu přetínal na část se svažitými zelenými vinicemi po jedné a dubovými lesy po druhé straně. A Clara teď ohromeně zírala na výjev plný dřiny a zarputilosti a téměř beznadějného úsilí, jak muži káceli košaté duby, větve a kmeny odváželi v povozech pryč, a z půdy páčili hluboko zapuštěné kořeny a pařezy. Ještě nikdy neviděla takovou souhru zběsilého úsilí, tak koordinované, úporné a cílevědomé dřiny. Dívala se, jak muži podtínají mohutné kmeny a honem utíkají do bezpečí, dřív než se strom s ohlušujícím třeskem zřítí k zemi. Vzápětí k ležícímu stromu přiskočila jiná četa, osekala větve a odtáhla je stranou. A další tým kmen rozřezal, rozsekal a s mulami odvlekl pryč. Claře ten pohled připomněl obraz zuřící bitvy – člověk proti přírodě. Udivilo ji, že bezbranné stromy se němě podvolují neúprosnému osudu. Travnatým podrostem odtud prchali vyplašení králíci a veverky, a Clara si domyslela, že všechna zvířata ten masakr nepřežijí. Protože nic jiného než masakr to nebylo – bezohledná invaze, hrubé znásilnění. Clara se fascinovaně rozhlížela po údolí, jež po staletí žilo v poklidu, dokud sem nevpadl nepřítel zvaný lidský pokrok. Valy stinných dubových lesů, jež tu vybudovala příroda, neměly proti nástrojům, technice a lidskému důmyslu sebemenší šanci. Člověk se rozhodl změnit staleté lesy na úrodné vinice, ale nejdřív musel divokou přírodu přemoci, zpustošit a přizpůsobit své vůli; zahrát si na boha. Až po chvíli si Clara všimla trojice Schallerových. Nestáli pouze stranou a neštěkali rozkazy, jak si původně představovala, ale sami přiložili ruce k dílu, vší silou se oháněli krumpáči a sekerami, vykopávali a odsekávali prastaré kořeny. Jen občas si dopřáli pauzu, aby se pořádně nadechli a otřeli si pot z čela zamazaného prachem. Johann s Wilhelmem si svlékli košile a zpocené trupy se jim leskly jak natřené olejem. Claře neušlo, že pod kůží se jim vlní mocné pletence šlach a svalů. Jakob řídil spřežení mul, tahal za opratě a hulákal na zvířata, která pod biči mexických nádeníků napínala postroje k prasknutí, jak z vyschlé půdy rvala hluboko zakořeněné pařezy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242201
100
B a r b a r a W o o d o vá • V z d á l e n á
řeka
Muly táhly doslova na pokraji svých sil, svaly se jim pod srstí svíraly viditelnou křečí, oči se koulely v důlcích. Vzpínající se zvířata chvílemi zběsile hrabala předními kopyty do vzduchu, a to pak byla každému v okolí nebezpečná. Clara viděla Jakoba, jak neohroženě svírá opratě a chraplavě řve: „Héj! No tak! Houuuu! Zabrat!“ Vzduchem se rozléhalo ostré práskání bičů jako výstřely z pistole. Claru ten výjev, to hrubé a násilnické dobývání budoucí úrodné půdy z říše bezbranné přírody fascinoval, ale vzápětí ji zamrazilo, protože si uvědomila, kolik lidských životů se tu ustavičně ocitá v ohrožení. Lidé kácející staleté duby nikdy nemohli mít jistotu, kam se kmen s širokými šlehajícími větvemi zřítí. Vražedně těžké podkovy pološílených mul svištěly v Jakobově těsné blízkosti. A navíc – Clara hrůzou zatajila dech – kdyby se ten dobývaný pařez naráz urval z kořenů a prudce vyletěl do vzduchu, muly by přepadly kupředu a Jakoba Schallera by na místě rozdupaly. A pak – Clara zavřískla zděšením. Jakobovi se na drolícím se svahu smekla noha, takže přistál na zádech a muly v panice couvly a nervózně začaly vyhazovat. Podkovy se kmitaly tak zlověstně blízko Jakoba, že Clara se mu málem sama – a pošetile – rozběhla na pomoc. Naštěstí mexičtí nádeníci ihned přiskočili, zklidnili spřežení a Jakoba vytáhli na nohy. Clara viděla, jak na nádeníky zamával, aby je uklidnil, sebral spadlý klobouk a narazil si ho na hlavu, načež se opět postavil na své místo. Celý tým pokračoval v páčení mamutího pařezu, jenž se s ohlušujícím praskotem zvolna vynořoval z hlíny jako kámen nad hladinu. Clara si přitiskla ruce na prsa. Zahlcená úzkostí a ohromením si uvědomila, že Jakob je v pořádku a dál se dře stejně zarputile jako jeho polonazí svalnatí synové. Nikdo z nich nebyl v bezpečí, ale ani jeden z nich necouvl. Clara se náhle zastyděla. O tomhle neměla ani potuchy! Teď si připadala hloupá a dětinsky trucovitá. Vyváděla kvůli penězům na poštovní známky,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242201