laudato si’ sounáležitosti, náš pocit zakořenění, náš „pocit domova“ ve městě, které nás obklopuje a sjednocuje. Je důležité, aby různé části města byly dobře propojeny, aby obyvatelé mohli mít celkový obraz, aby se neuzavírali do jedné čtvrti, a nepřestávali tak obývat celé město jako svůj prostor sdílený s ostatními. Každý zásah do městské či venkovské krajiny by měl brát v úvahu, jak různé prvky daného místa formují celek, který je obyvateli vnímán jako pochopitelný a smysluplný rámec bohatý na významy. Druzí tak přestávají být cizí a lze je vnímat jako součást onoho „my“, které společně tvoříme. Z téhož důvodu je vhodné, aby byly jak v městském, tak ve venkovském prostředí zachovány některé prostory, které nebudou neustále modifikovány lidskými zásahy. 152. Nedostatek bytů je v mnoha částech světa závažný jak ve venkovských oblastech, tak ve velkých městech také proto, že státní rozpočty obvykle pokrývají jen nepatrnou část poptávky. Nejenom chudí, ale i velká část společnosti naráží na vážné těžkosti, chce-li mít vlastní bydlení. Vlastní bydlení je velmi důležité pro důstojnost lidí a rozvoj rodin. Jde o ústřední otázku lidské ekologie. Pokud v některých místech již vznikly chaotické aglomerace provizorních domů, je třeba takovéto čtvrti především urbanizovat, a nikoli je srovnat se zemí a jejich obyvatele vyhnat. Když chudí žijí ve znečištěných předměstích či v rizikových aglomeracích, „je-li třeba přistoupit k jejich přemístění, je nezbytné připojit k tomu odpovídající předchozí informace, aby se k jejich utrpení nepřidávalo další, nabídnout jim alternativní důstojné příbytky a aktivně je do této akce zapojit“.5 Kreativita by současně měla 5 Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve, 482 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008].
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242146
iv. integrální ekologie vést k začlenění nuzných čtvrtí do útulného rámce města. „Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!“6 153. Kvalita života ve městech velkou měrou souvisí s dopravou, která je často příčinou velkého soužení obyvatel. Ve městech se pohybuje mnoho aut používaných jednou či dvěma osobami, což zintenzivňuje provoz, zvyšuje úroveň znečištění, spotřebovává se enormní množství energie z neobnovitelných zdrojů a musí se budovat nové silnice a parkoviště, které narušují městské tkanivo. Mnozí odborníci se shodují v tom, že je nutné upřednostňovat veřejné dopravní prostředky. Některá opatření však společnost jen stěží klidně přijme bez podstatného zlepšení těchto prostředků, s nimiž se v důsledku přeplnění, nepohodlí či nedostatečné frekvence a bezpečnosti v mnoha městech pojí zacházení, jež je nehodné lidských osob. 154. Uznání specifické důstojnosti lidské bytosti často kontrastuje s chaotickým životem, který lidé v našich městech vedou. Nemělo by se přitom však zapomínat na osamocenost a zanedbanost, kterou trpí také někteří obyvatelé venkovských zón, kam nedosahují základní služby a pracující jsou tam nuceni žít v podmínkách otroctví bez práv a vyhlídek na důstojnější život.
6 Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 210: AAS 105 (2013), 1107 [česky Praha, Paulínky 2013].
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242146
laudato si’ 155. Lidská ekologie implikuje též něco velmi hlubokého: nezbytný vztah lidské bytosti k mravnímu zákonu vepsanému do její vlastní přirozenosti. Tento vztah je pro vytváření důstojného životního prostředí neodmyslitelný. Benedikt XVI. říkal, že existuje jistá „ekologie člověka“, protože „také člověk má přirozenost, kterou musí respektovat a kterou nemůže libovolně manipulovat“.7 V tomto smyslu je třeba uznat, že naše tělo nás staví do přímého vztahu k životnímu prostředí a k ostatním živým bytostem. Přijetí vlastního těla jako Božího daru je nezbytné k přijetí a akceptaci celého světa jako daru Otcova a jako společného domova. Naproti tomu přesvědčení, že máme úplně ve své moci vlastní tělo, se někdy nenápadně transformuje v přesvědčení, že máme takovou nadvládu i nad stvořením. Naučit se přijímat vlastní tělo, pečovat o ně a respektovat jeho význam je podstatným předpokladem opravdové ekologie člověka. Také úcta k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytná k tomu, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým, který je jiný než já. Tak je možné s radostí přijímat specifický dar druhého či druhé, kteří jsou dílem Boha Stvořitele, a vzájemně se obohacovat. Proto není zdravý postoj, který se snaží „smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat“.8
7 8
Promluva k německému Bundestagu, Berlín (22. září 2011): AAS 103 (2011), 668. Katecheze 15. dubna 2015: L’Osservatore Romano, 16. dubna 2015, s. 8.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242146