že „[…] Baskové toho chtějí příliš mnoho a že by v případě schválení [návrhu] Baskicko už přestalo být součástí Španělska“ (Chalupa 2011: 364–365). Toto rozhodnutí nebylo ušetřeno kritiky ze strany EAJ-PNV, když se v nacionalistickém tisku objevil text zpochybňující samotnou činnost parlamentu, který prý odmítnutím statutu šel v samotné podstatě proti federalismu, jejž republikánští představitelé v předchozích dohodách silně propagovali (Euzkadi 1931a: 1). V prosinci téhož roku byla přijata nová ústava, jejímž významným prvkem byl důraz na omezení vlivu církve. Nicméně zároveň bylo odsouhlaseno, že může pokračovat proces regionalizace Španělska v případě, že se bude držet ústavního textu. Baskové tedy mohli pracovat na znění nového statutu, přičemž však musel být nejprve odsouhlasen obecními zastupitelstvy v dané provincii, následně také v referendu za účasti dvou třetin tamních voličů a posléze i španělským – v období republiky jednokomorovým – parlamentem (Molina Aparicio 2009: 234–235). Po vytvoření prvotního návrhu bylo o něm v červenci 1932 hlasováno na zasedání v navarrské Pamploně. Obecní zastupitelství z provincií Biskajsko, Guipúzcoa a Álava hlasovala většinou pro jeho přijetí. Situace však byla odlišná v případě Navarry, kde byl návrh statutu odmítnut. Toto hlasování v konečném důsledku znamenalo, že se v diskusích o autonomii pro Baskicko mohlo dále pokračovat, nicméně se jich už více neúčastnila provincie Navarra (de Pablo – Mees 2005: 129), což bylo pro baskické nacionalisty velkým zklamáním. Deník Euzkadi (1932: 1) tento okamžik označil za „den obrovské bolesti pro Baskickou nacionalistickou stranu“. Neznamenalo to však konec nacionalistických snah o autonomii pro další části Baskicka. Autonomní statut tak byl od léta 1932 projednáván pouze v kontextu zbývající trojice baskických provincií ležících na španělském území. O další budoucnosti statutu se rozhodovalo v říjnu 1933 na zasedání zástupců tří provincií ve Vitorii-Gazteiz, kde znovu Biskajsko, Guipúzcoa i Álava potvrdily svůj zájem o získání autonomie. Zástupci Álavy se však k němu stavěli nejvíce kritic98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242116
ky, byť nakonec s ním vyjádřili souhlas. Naopak ve zbývajících provinciích s jeho přijetím větší problémy nenastaly (Corcuera Atienza 2009a: 213). Objevily se ale dílčí pochybnosti v souvislosti s nepříliš přesvědčivým souhlasem Álavy, kde nacionalistické myšlenky neměly tolik podporovatelů jako u Biskajského zálivu. V listopadu roku 1933 proběhlo na území této trojice provincií očekávané referendum o návrhu statutu. V Biskajsku hlasovalo pro autonomii 88,4 % veškerých voličů a v provincii Guipúzcoa bylo toto číslo ještě vyšší, když se pro přijetí vyjádřilo 89,5 % tamních obyvatel s volebním právem. V Álavě také většina zúčastněných hlasovala pro tento návrh, jednalo se však v celkovém počtu pouze o 46,4 % lidí disponujících aktivním volebním právem. Ve volbách však absentovalo více než 40 % tamních voličů. Nebyla tak splněna podmínka o povinné účasti alespoň dvou třetin voličů v každé z provincií (Corcuera Atienza 2009a: 214), nicméně v celkovém součtu všech baskických voličů ano (de la Granja Sainz 1995: 134). Ač sice baskičtí nacio nalisté mohutně oslavovali tyto výsledky, znamenalo to pro ně Pyrrhovo vítězství, neboť zástupci Álavy odmítli, aby se jejich provincie stala součástí autonomního území, což nacionalisté nemohli přijmout. Nakonec tedy i třetí návrh předložený v období republiky ztroskotal. Kroky po volbách v roce 1933 nově vytvořené pravicové vlády byly následně rovny rušení veškerých politických rozhodnutí jejich levicových předchůdců (Chalupa 2011: 272) a také se pozastavila debata o baskické autonomii. V létě 1934 byl totiž jeden za zákonů prosazený katalánským parlamentem ovládaným Republikánskou levicí Katalánska (Esquerra Republicana de Catalunya, ERC) označen Ústavním soudem za protiústavní a zneplatněn. Levicová ERC na tento krok reagovala odchodem z parlamentu španělského, přičemž ji solidárně následovali i zástupci EAJ-PNV. Jejich jednání bylo na území Baskicka kritizováno zejména katolickou veřejností, která ho chápala jako obrat baskických nacionalistů směrem doleva (Molina Aparicio 2009: 242). Větší problémy pro vládu znamenaly události z října 1934, kdy se proti vládě, v níž získaly křesla i radikální pravicové formace, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242116
obrátili anarchisté, komunisté i socialisté se zbraní v ruce. Tento pokus o revoluci byl posléze centrem krvavě potlačen. V atmosféře silné polarizace španělské společnosti se konaly v únoru 1936 parlamentní volby. V Baskicku vznikly tři volební tábory. První byl roven EAJ-PNV. Proti ní se postavila koalice složená z republikánských, socialistických a komunistických stran pod názvem Lidová fronta (Frente popular) a pravicové politické formace (de Pablo – Mees 2005: 164), které však nedokázaly překonat vzájemné animozity a nevytvořily stabilní volební koalice ve všech španělských regionech. Po samotných volbách nebyl rozdíl mezi hlasy pro levici a pravici roven ani jednomu procentu a středové politické strany se ve Španělsku prakticky již neobjevovaly. Proti sobě se tak postavily dva bloky, přičemž v čele nejsilnější pravicové strany – Španělské konfederace autonomní pravice (Confederación Española de Derechas Autóno mas, CEDA) – byl José María Gil Robles, otevřeně vychvalující korporativismus společně s Benitem Mussolinim a Adolfem Hitlerem. Naopak lídr ve volbách vítězných socialistů Largo Caballero, přezdívaný „španělský Lenin“, adoroval bolševickou revoluci v Rusku a nabádal k revoluci proletariátu i na španělském území (Chalupa 2011: 374–375). Po únorových volbách byla vytvořena levicová vláda, kterou podpořili také baskičtí nacionalisté. Tato pragmatická spolupráce mezi EAJ-PNV a levicí byla stvrzena také spoluprací mezi socialisty a nacionalisty ohledně možné baskické autonomie (de la Granja Sainz 1995: 138–139). Právě znovuotevření otázky autonomních statutů bylo součástí volebního programu Lidové fronty, což mělo vést k podpoře levice právě ze strany nacionalistů (Molina Aparicio 2009: 242). Situace ve Španělsku se však stále vyhrocovala. Proti sobě stály dva neslučitelné politické proudy, a tak po několika kontroverzních rozhodnutích levicové vlády a vraždách na jedné i druhé straně došlo v červnu 1936 ke vzbouření vojenské posádky v Melille. Tento puč, který měl být bleskovou záležitostí, neprobíhal podle představ vzbouřenců (Chalupa 2011: 376–377). Španělsko upadlo na tři roky do občanské války. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242116