čí se jedna přes druhou, musí se je pokusit roztřídit podle důležitosti, pokud nemá umřít přímo tady na ulici, hned teď. Co je nejhorší? Že s ní Christian šukal? Nebo že bylo Zenii lhostejné, že je Leonora vidí? Nebo že je všechno ztracené? Že Johan bude muset žít s rozvedenými rodiči, kteří se nenávidí? Ne, byl to ten pohled. Zeniin pohled. To, jak se jí podívala do očí, zatímco Christian zezadu přirážel. Leonoře unikne z úst povzdech, ne slovo, jenom takový pazvuk, ale stopne její paměť a učiní konec tomu hroznému obrazu. Obrazu Christiana se spuštěnými kalhotami, kovové přezky škrábající po podlaze, ten zvuk ji teď právě mučí nejvíc, zařezává se jí do masa. A ta…, tamta…, ta… „Ta ženská,“ sykne Leonora. Ta ženská. Dívala se Leonoře přímo do očí. Největší ponížení ze všech. Něco – Leonora dosud nechápe co –, ale něco jí zabránilo vykřiknout, omdlít, padnout do náruče smrti nebo se vrhnout na Christiana. Ale ano, moc dobře ví, co to bylo. Zkušenost. Zažila to už dřív. Ponížení. Ozvat se k ničemu nevede. To člověk teprve přijde o všechno. V tuhle chvíli ví pouze Leonora a Zenia, co se stalo. Zeniin pohled jasně říkal: jsem tady, vzala jsem si ho, co uděláš? Leonora chápe Zeniin plán. Donutit Leonoru k reakci, aby řvala a křičela a tím ještě víc ztratila na atraktivitě. Dohnat Christiana udělat poslední krok, ven z domu. Pryč z Leonořina života. Leonora přejde na červenou, snaží se to všechno vypudit z hlavy, aspoň na okamžik. Aby byla schopná jasně myslet. Ale nejde to, vnitřním sluchem znovu slyší zvuk střevíčku dopadajícího na podlahu. Zvuk, po kterém Zenia vzhlédla a ušklíbla se na Leonoru, než se opět ponořila do extáze. Leonora utekla, bosky. Musela pryč. Střevíc tam nechala ležet. Skoro si nevybavuje, jak dojeli domů. Řídil Christian, ptal se, jestli se něco stalo. A kde ztratila botu. Co mu na to řekla? Že je unavená a bolí ji hlava. A vzpomněla si na matku. Matka dcerám ne97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242093
ustále opakovala, že chlapi myslí jenom na sebe. Právě tam, včera v autě, cestou do tmy, s bílými pruhy mizejícími pod autem, rychleji a rychleji – právě tam Leonora znovu nalezla svou matku. Chlapi myslí jenom na sebe. Ženy myslí na rodinu. Leonora se zastaví. Co ji přivedlo sem? Před Jensovu dílnu. Sem, kde před tolika lety vznikly její první housle s přesně takovým zvukem, jaký si přála. Jens jí tehdy řekl, že s tak náročnou zákaznicí se ještě nesetkal. Chodila do dílny znovu a znovu, žádala jemné úpravy, vyrovnání kobylky, maličké změny nastavení. „Leo?“ Jens stojí za ní, o deset centimetrů menší než ona, v obou rukou igelitky, vlasy jako ráno po probuzení, jenže takové on je má celý den. „Už je to hezká řádka let,“ podotkne a postaví jednu igelitku na zem, kde se převrhne a na chodník se z ní vyvalí salát. Jens si toho nevšímá a podá Leonoře ruku. Když se viděli naposledy, objímali se, možná na ni trochu bral. Proto tu však teď nestojí. Nebo ano? „Ahoj Jensi. Vypadáš pořád stejně,“ zdraví Leonora a stiskne nabízenou dlaň. „Plus minus třicet kilo,“ zasměje se Jens. Podívá se jí na ruce. „Housle neneseš?“ „Ne. Dneska ne,“ odpoví Leonora. „Půjdeš dál?“ * Dílna je stejná, jak si ji pamatuje. Čistá a uspořádaná, je tu až něco posvátného – tady je doma stvořitel houslí, tady se rodí zvuk. Houslista tvoří tóny a rytmus, ale zvuk sídlí v těle houslí, žije ve dřevě, smrku a javoru. Zvuk se s přibývajícími lety vyvíjí, stejně jako lidský hlas, a s tím, jak dřevo a lak stárnou, se stává měkčí. „Kafe? Za chvíli mi přijde zákazník, ale nezdrží se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242093
dlouho, jenom zaplatí,“ volá Jens z malé kuchyňky. „Pokud tedy bude spokojený s výsledkem.“ Leonora pohlédne na housle, byly jistě v opravě, cítí z nich něco nového a něco starého, čerstvý klíh z kravské kůže se mísí s vůní starého dřeva. „Jsem si jistá, že bude,“ poznamená. „A jak ses měla?“ ozve se Jens z kuchyňky. Jak se měla? Nemožná otázka. Bylo to náročné, všechno se točilo jen kolem Johanova přežití. Ale nebylo to jen tvrdé. Johan za to stojí. „Dobře,“ odpoví, „a ty?“ „Naposledy jsem o tobě slyšel, když jsi ukončila kariéru. Bylo mi to líto.“ „Narodilo se mi dítě. Ty máš děti?“ „Víc než jedno,“ usměje se Jens a poplácá se po břiše, jako kdyby je porodil sám. „A co plánuješ teď? Hodláš zase začít hrát?“ Leonora se pokouší něco říct, ano nebo ne, otočí se, přejde k řadám houslí ležících na policích u zadní stěny dílny, aby skryla svůj strach. Jens nesmí vidět, že je na pokraji zhroucení. Zase začít hrát? Jens přece dobře ví, že už nikdy nemůže hrát. I pouhé dva měsíce bez cvičení by většinu vedoucích orchestrů vyděsily. Tak proč tu tedy stojí? „Bylas výjimečně dobrá, Leo,“ pronese za ní Jens. „Jedna z nejlepších houslistek, které jsem kdy slyšel. Měla jsi dar.“ Vtom se naštěstí rozezní zvonek. „To bude ten zákazník, půjdu mu otevřít. Voda na kávu se už vaří.“ Jens si pospíší ven ze dveří a po schodech dolů. V záblesku vzpomínky spatří Leonora samu sebe před dvaceti lety. Tehdy tam takhle zvonila ona, čekala na ulici, naslouchala, kdy se ze dvora ozvou houslařovy kroky. Jens se tehdy do tří do rána hrbil nad jejími houslemi, vyměňoval hmatník, dával jiné struny ve snaze dosáhnout přesně toho zvuku, jaký měla Leonora v hlavě, ozvěnu stvoření, prvotní zvuk vesmíru, hluboký tón ozývající se sborem z tisíce hrdel buddhistických mnichů či 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242093