20. O JESKYNÍCH, OCEÁNECH A SKLENICÍCH (Gen 23 a Mt 8,23-27)
PRVNÍ KNIHA MOJŽÍŠOVA (GENESIS): KAPITOLA 23 (STARÝ ZÁKON) Údaj o délce života Sáry je ojedinělý – nikde jinde Bible neuvádí věk ženy. Není to z galantnosti, spíše proto, že ve starozákonním kulturním okruhu žije žena svůj život ve stínu muže. Sára však tvořila s Abrahamem pár, který (přes všechna selhání) osvědčil svou důvěru vůči Bohu v zásadních věcech a zásadních chvílích a vydobyl tak pro své potomky pevnou základnu, postavil pro ně pomyslný maják, stal se směrovkou. Když Sára zemřela a Abraham ji oplakal, přednáší Abraham svým sousedům, majitelům půdy, žádost o odprodej hrobu pro Sáru, rozuměj: vhodné pohřební jeskyně. Všimněme si toho dialogu. Abraham: „Jsem tu u vás jako host a přistěhovalec. Prodejte mi hrob, abych mohl pohřbít manželku.“ Sousedé: „Slyš nás, pane. Jsi tu mezi námi jako kníže Boží. Pochovej svou ženu v nejlepším z našich 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242029
hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít“. Praotecké příběhy nás učí: Na tomto světě jsme hosté a přistěhovalci. Žijeme-li své životy v perspektivě Božího království, nejsme se světem kompatibilní, jsme jiní: příliš naivní, příliš slušní, příliš ohleduplní. V soutěži o sebezajištění jsme odsouzeni k prohrám, neumíme shrabovat, hromadit, sklízet z cizích polí. Přesto nemusíme být za retardované prosťáčky. Máme-li jasno o směru svého života, lidé kolem nás si toho všimnou a budou si (samozřejmě ne všichni) možná vážit vnějších projevů naší vnitřní důvěry vůči Bohu. Abraham je představen jako schopný hospodář a odvážný muž. Byl by si vydobyl své místo na slunci i v kanaánském prostředí. Daleko více však stál o vydobytí důvěry vůči Bohu. Vítězstvím v boji o důvěrný vztah s Bohem získal i uznání okolí a pootevřel svým sousedům dveře k jejich vlastnímu smysluplnému přemýšlení. Někdejší Abram odešel z jistoty sumerského velkoměsta (i když rozbitého) do nejistoty kanaánské Vysočiny. Stal se Abrahamem, postavil svůj život na důvěře vůči Bohu. Na konci života mu přesto nepatří víc půdy než jedno maličké pole s pohřební jeskyní. Svůj život však neprožil nadarmo. Přistěhovalec z dalekého města a vzdálené kultury se stal majákem, směrovkou a příkladem víry - důvěry nejen svým sousedům, ale i nám, Středoevropanům 21. století. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242029
EVANGELIUM PODLE MATOUŠE, KAPITOLA 8, verše 23 - 27 (NOVÝ ZÁKON) Příběh utišení bouře je častým motivem básní, písní a častou předlohou náboženských obrazů. Možná nám ovšem unikají některé souvislosti skryté mezi řádky kratičkého příběhu. Zatímco na jezeře zuří bouře, Ježíš v lodi klidně spí. Učedníci bojují se svým strachem, který je postupně přemůže, takže vzbudí Ježíše, on slovem utiší bouři a napomene je z malověrnosti. Každý z nás může vidět paralelu ve svém životě. Kolikrát se nám zdálo, že na nás doléhají kruté okolnosti, náš život se zmítá v bouři, jistoty padají a Bůh mlčí? Kolikrát jsme si připadali Bohem zapomenutí ve víru nebezpečných zmatků? Proč si Bůh leží na poduškách lodi a tvrdě spí, zatímco nás bičuje déšť a zalykáme se vodní tříští? Nejhorší bouře našeho života je z nadhledu věčnosti jen bouří ve sklenici vody. Co je pro nás obrovské jezero, je z Božího nadhledu sklenice. Jako my ponecháváme malé děti jejich hrám, připraveni zasáhnout, až když zahrozí úraz nebo jiná škoda, protože hra naše děti vychovává a tříbí, tak často jedná i Bůh s člověkem. Právě z bouří vybičovaných do krajnosti a pak jednoduše utišených slovem se rodí důvěra. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242029