Jednou přišel rozkaz, že od nynějška budou pravidelné vyučovací hodiny politického školení. Od toho okamžiku jsme museli poslouchat, často od nevzdělanců a téměř absolutních blbů, kteří mleli jak kolovrátek o principech marxismu-leninismu, a to, že Sovětský svaz je náš přítel nejvěrnější. í Jedním z přenášejících byl například por. Pátek. Nebyl to špatný člověk, ale tvor trochu jednoduchý, nechci říct – trouba. Nám fronťákům začal přednášet právě o vymoženostech v Sovětském svazu, o tom, jak je to tam všechno úžasné. Jak jsem ho tak poslouchal, začal se ve mně zvyšovat krevní tlak. Pak už jsem to nevydržel. Vstal jsem a řekl jsem mu, že je nás tady řada, kteří ten „ráj“ poznali na vlastní kůži, a že víme nejlépe, že nic z toho, o čem nás chce přesvědčit, není pravda! Jenže Pátek se nechtěl jen tak nechat. Popadl mě vztek, chytil jsem ho za zadek a „vyprovodil“ jej ze dveří. Pak mě to mrzelo, protože to bylo za posměchu ostatních, což jsem nechtěl. Osobně jsem totiž proti němu nic neměl. Mělo to dohru u velitele Procházky, jenž mi domlouval: „Víš, musíš se trochu mírnit. Já s tebou sice souhlasím, ale takhle by to dál nešlo. Musím tě potrestat čtrnácti dny domácího vězení!“ Bratranec Vlastík Raichl se ze sovětské nemocnice vrátil někdy v říjnu 1945. Dlouho se pak ještě léčil ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Až na ty jeho komunistické názory jsme spolu vycházeli celkem dobře. Až později jsme se definitivně politicky rozešli. Spolu s některými dalšími frontovými bojovníky jsem se nehodlal smířit s nastávajícím politickým vývojem. Jednou, někdy začátkem listopadu 1945, jsem byl určen, abych vedl delegaci vojáků na oslavu u příležitosti rozloučení se s Rudou armádou.121 To ovšem vybrali toho pravého! Vše se 121 Z ČSR odcházeli jak Američané, tak Sověti z důvodu, že opouští spojenecký stát, který neokupovali, ale osvobodili. Obě strany se dohodly na tom, že až na vojenské mise a některé speciální skupiny odejdou ve stejný čas. Sovětské vojsko odešlo z území ČSR k 1. 12. 1945.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241980
odehrávalo v secesní budově Národního domu v Praze na Smíchově. Nejdříve byl kulturní program, pak večeře, a po ní oslavné projevy a řeči o frontovém kamarádství. To by bývalo ještě šlo. Zatím všichni v klidu jen popíjeli. Ale pak došlo na politiku a komunistické řeči. Přítomni byli i donští kozáci, kteří se při těch kecech dívali na nás a my na ně. Dali jsme si společně pár frťanů, a pak jsme to rozjeli. Loučení skončilo velkou bitkou s komunisty. Čeští komunisté nás fyzicky napadli, protože čekali, že jim rudoarmějci půjdou na pomoc. Jenomže se šeredně spletli. Rusové i kozáci už byli také pěkně v ráži, a přidali se na naši stranu. Během rvačky kozáci vyřvávali nadávky na Stalina a jeho politbyro. My jsme to takhle nebrali, ale nám stačilo nadšení, že naši komunisté dostávají na frak. Byli jsme tak rozjaření, že když tam po chvíli vtrhla vojenská policie, tak jsme i ty policisty v přízemí „nasměrovali“ ke dveřím. Celý ten večer byl poněkud divoký. Šli jsme pak přes Karlův most. Jenže odkudsi se objevil jakýsi policejní strážmistr a chtěl nás legitimovat. Julek Dragula,122 kterému jsme říkali Dragulák, k němu přistoupil a řekl: „Člověče, od které doby může nějaký esenbák kontrolovat důstojníka armády?“ Policista podotkl něco o ožralech. Měl pravdu, ale to právě neměl říkat. Dragulák byl neobyčejně silný chlap. Chytil strážmistra za nárameníky, vyzvedl do výšky a nechybělo mnoho, aby ho hodil do Vltavy. A to nebylo všechno. V té rozjařenosti jsme vstoupili do nějakého hotelu, kde ale měli komunisté zrovna oslavu. Někteří z nich byli také opilí a chtěli nás vyhodit. Tak jsme se do sebe pustili.123 122 Por. Julius Dragula, nar. 25. 10. 1918 v Pezinku. V květnu 1940 uprchl do SSSR, kde byl internován. V r. 1943 se stal příslušníkem 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Byl nositelem řady vyznamenání, včetně čs. medaile Za chrabrost. S P. Raichlem se seznámil v květnu 1945 v Olomouci, poté spolu sloužili v Bílině. V lednu 1946 demobilizoval a byl přidělen k dopravnímu oddílu UNRRA v Plzni. V lednu 1947, jako národní správce, převzal zemědělskou usedlost v Milžanech čp. 27 u Kadaně, kde ve stejné obci vedl zemědělskou usedlost kpt. Kriško. 123 Rozhovor autora s P. Raichlem v bytě Augustina Bubníka v Praze-Podolí 26. 11. 1999.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241980
Těch bitek bylo více. Aby to neskončilo špatně, rozdělili nás – frontové veterány do různých posádek. Jeden skončil v Postoloprtech, další v Sezimově Ústí, apod. Mne přemístili na Kladno a nakonec do Štefánikových kasáren 5. pluku v Praze.124 A právě zde jsem měl příležitost setkávat se s dalšími frontovými kamarády. Potkal jsem jich tam řadu, co jsem znal z Buzuluku, včetně Vasila Dulova,125 se kterým jsem byl na Slovensku již ve čtyřicátém roce zavřený v cele. Kdosi mne vybral, abych asistoval v pražském Národním muzeu při pohřbu Jana Švermy, jehož ostatky převezli z provizorního tatranského hrobu.126 Nebyl jsem proti, abych stál čestnou stráž, protože Šverma mi z těch komunistických papalášů vadil ještě nejméně. Stál jsem v pozoru u obrovského věnce s rudou hvězdou a nápisem „Partyzáni“ a držel podušku s Čs. válečným křížem 1939 a Řádem Lenina. Smutečnímu aktu byli přítomni Gottwald s ženou Martou i Nosek.127 Řečnili Slánský,128 124 Vojenskou činnou službu P. Raichl vykonával do 24. 12. 1945, poté byl zařazen mimo službu. 125 Vasil Dulov sloužil po válce na různých velitelských postech protivzdušné obrany Prahy. V r. 1950 vstoupil do KSČ a byl jmenován zástupcem velitele dělostřelecké brigády. Později působil na hlavní správě letectva a protivzdušné obrany státu. V r. 1964 byl přemístěn na generální štáb ČSLA na oddělení služeb. 126 Státní pohřeb poslance Jana Švermy se konal v Panteonu Národního muzea v sobotu 10. 11. 1945. Předtím byly jeho ostatky exhumovány a převezeny ze slovenské Podbrezové do Prahy. Po smutečním aktu byla rakev převezena do Mnichova Hradiště a uložena v rodinné hrobce. 127 Václav Nosek, nar. 26. 9. 1892 ve Velké Dobré, okr. Kladno. Jako ministr vnitra v letech 1945–1948, v boji o moc ve státě, vytvořil postupně z MV významný nástroj KSČ. 128 Rudolf Slánský byl v letech 1945–1951 generální tajemník KSČ, člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec Národního shromáždění. Významně se podílel na boji KSČ o politickou moc. Po únoru 1948 se stal druhým nejmocnějším mužem v komunistickém Československu. Ve vedení KSČ měl na starosti otázky armády a bezpečnosti. Nesl značnou část zodpovědnosti za násilné praktiky, policejní teror a justiční zvůli. S jeho jménem byly spojeny rozsáhlé čistky a nezákonnosti. Koncem dubna 1951 byl ještě generálním tajemníkem strany a náměstkem předsedy vlády. Jeho pa-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241980