„Veronica už to ví také,“ řekla a následovalo ticho, pak odešla. Na zahradě nikdo nebyl, ale dveře do domu byly otevřené. Gabriel vešel dovnitř a zavolal, jestli je někdo doma. Nakonec objevil v kuchyni Simonettu, seděla u stolu a mlčela, pohled upřený do zdi. Zeptal se, proč má vypnutý telefon, nato zprudka vstala a stoupla si ke dřezu. Aniž se na něho podívala, rozrušeně se zeptala, kde doopravdy byl předevčírem večer, s kým měl tu schůzku. „Co to je za otázku?“ „Někdo vás viděl. A proč jdeš teď tak pozdě? Máš s ní něco?“ „Co?“ „Ano, nebo ne?“ „Prosím tě, uklidni se.“ „Byl jsi zase u Carliny sestry?“ „Existuje něco, co mě k ní váže.“ „Takže přece,“ řekla a odešla z kuchyně, pak vyběhla po schodech nahoru a práskla dveřmi od ložnice. Šel za ní a potichu dveře otevřel, viděl, že leží na posteli. Vysvětlil jí, proč dnes přišel domů o trochu později, a zase odešel. Přede dveřmi Alessiina pokoje se zastavil, byly zavřené. Otevřel, pokoj byl krásně uklizený, avšak nikdo tam nebyl. Vešel dovnitř. Vzduch v pokoji voněl večerní zahradou a světlo venku dávalo tušit, že se co nevidět setmí. Položil se na postel. Otevřely se dveře z ložnice a ticho v předsíni narušily kroky. Simonetta si k němu lehla a on jí vyprávěl, jak náhodou potkal Veroniku. Poslouchala, a když skončil, položila mu svou ruku na jeho. „Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ „Protože jsem se bál, že by sis myslela, že s Veronikou něco mám.“
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241948
„Co si dáš k jídlu?“ „To je jedno, v kuchyni si něco vezmu.“ „Mohli bychom si na zahradě něco ugrilovat.“ „Alessia je u paní Agostiniové?“ „Ano. Mohli bychom na zahradě i spát, kdybys chtěl.“ „To bych chtěl.“ „Máš teď sestru Italku.“ „Nevlastní sestru. A je jen napůl Italka. Stejně jako Alessia.“ „Od samého začátku bylo pro mě tak naprosto samozřejmé, že Alessia je Italka. Byla to z mé strany chyba, že jsem se tě ani nezeptala, jestli s ní nechceš mluvit také německy. Takže chceš? Chceš s ní mluvit i německy?“ „Ano.“ Její auto už parkovalo u hřbitova, když tam ale dorazil, nikde Simonettu s Alessií neviděl. Postavil moped vedle auta, šel k bráně a za chvilku je spatřil. Alessia právě zasunovala do vázy červenou růži, Simonetta seděla ve dřepu vedle ní. Viděl, že Alessia něco Simonettě říká, pak se schoval a nenápadně se připlížil až k nim. Vyměnily všechny květiny za čerstvé, ometly zem z okraje hrobu a pak očistily náhrobek. Že je ze všech hrobů nejhezčí, libovala si Alessia. Babička že by měla radost, řekla Simonetta. Ta největší růže že je pro babičku, řekla Alessia a Simonetta vzala jednu ze tří ještě nerozvitých růží. A tahle je pro strýčka Enrika, řekla Simonetta. Ano! radovala se Alessia. Simonetta se zvedla a šly spolu k Enrikovu hrobu. Gabriel šel za nimi a díval se, jak Alessia dává růži do vázy. Simonetta si ho všimla, ale Gabriel jí naznačil, aby byla tiše. A Alessia se otočila. Donesl dceru až k autu, posadil ji na zadní sedadlo a nasedl na moped. Vyjel jako první, ale u mostu přes Royu ho Simonetta
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241948
předjela a Alessia se smála. Když dojel na zahradu, chytila ho Alessia za ruku a běžela ke stromu, na němž se jí zachytil papírový drak. Gabriel si přinesl z garáže žebřík, vylezl na strom a Simonetta Alessii napomínala, že sama na strom nikdy lézt nesmí. Gabriel slezl a podal Alessii draka a Alessia odběhla ke stolu. „Věděla jsem, že budeš doma!“ zničehonic zvolala německy Veronica. „Budeme si hrát?“ křičela Alessia německy a Veronica se podívala na Simonettu a Gabriela. „Nenudíte se, jak vidím!“ smála se. „To tedy ne,“ řekla Simonetta. „Tušila jsem, že na mě něco nastražíš, proto jsem přišla dřív,“ řekla Veronica Alessii, teď už italsky. „Moje maminka už se na tebe těší.“ „Můžu si vzít draka s sebou?“ „Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděla jí Veronica, a poté, co Gabriel uklidil žebřík zpátky do garáže, posadili se všichni ke stolu. Veronica jim povídala o nabídce na práci v realitní kanceláři, o níž jí pověděla jedna kamarádka, a potom posadila Alessii do svého auta, zatroubila a vyjela. Simonetta si opřela hlavu o domovní zeď a zeptala se Gabriela, jestli už chce jít. Že ano, řekl a Simonetta zašla do domu. Šel za ní až po chvíli, podíval se do kuchyně a pak do obývacího pokoje, nakonec vyšel po schodech nahoru. V předsíni slyšel, jak si zpívá, a když vešel do ložnice, stála před zrcadlem. Přestala zpívat a pomalu si oblékla šaty, ty, které si kdysi koupila v Mentonu. Jestli se mu ty šaty pořád ještě líbí, zeptala se. Sedl si na postel a napřáhl k ní ruku. Ano, odpověděl a Simonetta se dotkla jeho prstů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241948