pan Mykola — vypadal jako velmi apatický člověk a celá akce se svářením na něho určitě byla jednoduše moc. A proto cestou nejmenšího odporu šel místo k mechanikovi do papírnictví za rohem. V Ropušynci nikdo neznal Syrobřické, rodinu Kusaje, protože z předválečných obyvatel tu prakticky nikdo nezůstal. Všichni nám ale ukazovali cestu k polskému knězi, kterého sem poslali do katolické farnosti. Fara vypadala mezi těmi zuboženými východohaličskými domky jako vila diktátora z nějaké banánové republiky. Škoda že tam nebyly palmy. Hlídal ji americký staford a postřikovač zavlažoval zastřižený trávník. Vedle stál úplně zdevastovaný kostel. Vím, že to vypadá jako obraz z proticírkevního letáku, ale tak to vypadalo. Kněz — vysoký, mladý, v dobrých sandálech a kraťasech — tu působil jako anglický kolonizátor v Indii, chyběla mu jenom korková helma. Byl hodně zarostlý a mluvil basem. Naříkal, že je bída, že chybějí peníze na opravu kostela. Jeptišky se zvědavě vyrojily hned, jak jsme se tam objevili — museli jsme být na té zapadlé provincii pořádnou atrakcí. Připomínaly chichotající se opice. Mačkaly se kolem kněze, který se nad nimi tyčil jako mramorový pomník porostlý srstí, a přitakávaly: „je zle a bída.“ V pozadí postřikovač zavlažoval trávník a pes se válel s rozkoší v té zavlažené trávě. Kněz nám nedokázal s hledáním Kusajovy rodiny pomoc. „Farní matriky,“ tvrdil, „spálili bolševici.“ No, a stydne mu oběd. Ve vzduchu bylo cítit mleté maso. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nevěřil jsem, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241866
ten chlápek může být tak stereotypním fráterníkem ne ironicky, ale úplně normálně. Podezíral jsem ho z toho, že je knězem-hipsterem. Zeptal jsem se proto, jestli si můžeme ve stínu lípy, která rostla na dvoře fary, ubalit jointa. Požehnal nás křížem a poslal do hajzlu. Ubalili jsme si ho i tak, hned za bránou fary. Bylo příšerný vedro. Domy zely otevřenýma hubama oken. Nějaká žena, které jsme se zeptali na ulici, si vzpomněla, že kdysi, fakticky, tu žili Syrobřičtí. A že jedna z nich pořád žije, akorát už se jmenuje jinak. Po muži. „Ale taky je to Polák,“ pokývala hlavou žena. „Nikdo je tu nemá rád,“ dodala. Dům bývalé Syrobřické byl vesnickou ruinou, která stála uprostřed hlubokého sadu. Opodál vyrůstala zástavba kolchozu. Sama paní Bykovská — protože tak se teď jmenovala — byla drobnou stařenkou se zlatými zuby a vlasy sepnutými do vysokého drdolu. Potěšilo ji, když uviděla Kusaje. Nikdy ho sice neviděla a ani nikdy neslyšela o jeho existenci, ale objímala ho jako vlastního syna. A pozvala nás dovnitř. Pan Bykovský seděl před televizí. Díval se na nějakou ruskou telenovelu, jejíž děj se odehrával v prostředí kadetů milice. Byl to okouzlující unavený stařík, vítal se radostně a trochu rozverně. Na nástěnném koberci visela stará, zrezivělá šavle. A nad ní — nákrčník s Pannou Marií. Ale ke stolu pozvali jenom Kusaje. Manželé Bykovští se nám velmi omlouvali, ale — jak říkali — ke stolu se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241866
u nich doma pouští jenom šlechta. Řekli nám, ať si sedneme do křesel u televize. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jak se jim povedlo půl století udržet tenhle bláznivý zvyk ve vlasti pracujícího lidu? Alespoň bylo jasné, proč je nikdo nemá rád. Seděli jsme tedy s Udajem před televizí a sledovali telenovelu o ruských kadetech milice, ještě pořád nevinných a plných krásných ideálů jako Erast Petrovič Fandorin, ale už zanedlouho tlustých, slizkých a zkurvených. A u stolu pan Bykovský s paní Bykovskou, dříve Syrobřickou, ukazovali Kusajovi nějaké staré šlechtické papíry, které vytáhli ze skrýše pod podlahou. Kusaj se na to všechno díval, prohlížel si to, zkoušel dokonce číst a čichat si k nim, ale ničemu z toho nerozuměl. Jenom kýval hlavou a byl hrdý na to, že jeho předci nezradili a byli čestnými lidmi.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241866