Rafaelova škola – Rohy faunů Marina neschopná jakéhokoli pohybu objímá prázdný batoh a polyká slzy. „Čerte, zaštěkej, zakňuč, že tam na poli nejsi… Prosím…“ Jen tři řady stromů dělí Marinu od pole na Prosebnu. Jestli je Čert tam… když se k tomu ohni přiblížím, spálí mě… Možná už spálil Čerta… Tolik slz se Marině valí z očí, ohnivou kouli přes ně vidí jako přes sklo, na které padá déšť. „Mamííí,“ zkouší Marina v pláči volat. Ale její hlas zní jako vrznutí vrátek, v hukotu ohnivé koule beznadějně zaniká. Ohnivé jazyky odlétají z koule stále rychleji, olizují stromy, větve vysušené v horkém létě. Marina váhavě nakročí dopředu… „Zbláznila ses!“ slyší náhle Arthosův hlas a už se ji astrolog snaží odtáhnout mezi stromy. Marina se brání, Arthos jí připomíná ztělesněný noční děs. „Musím zachránit Čerta,“ vzpouzí se mu, jenže Arthos, ač v lidské podobě, má takovou sílu. „K zemi, lež, nezvedej tu hlavu, zavři oči,“ vydává příkazy, jako když velí armádě. Marina leží s obličejem zabořeným do trávy, listí a jehličí, keříky brusinek ji píchají přes tuniku, pohnout se nemůže, protože ji Arthos silnou paží přitlačil k lesní půdě. Stejně jako před dvěma roky přehlušuje vítr hukot ohnivé koule. Mocná bouře se ohlašuje první třaskavou ránou a těžkými ledovými kapkami, které tuhnou v kroupy. „V lidské podobě tě odsud nedokážu bezpečně dostat. Jsme mezi stromy, naštěstí daleko od kmenů. Jestli sem uhodí, máme naději… Zůstaň ale ležet,“ praví Arthos a přes Marinu přetáhne svůj plášť. Marina mu neodpovídá, klepe se neštěstím. Můj Čert… Můj maličký Čert… Po narození jsem ho zachránila, ale podle osudu měl zemřít. Už na mě nikdy neudělá ten směšný obličej… vzpomíná a stále pláče. 92 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241703
Jen víla Bouře zuřila dlouho, voda tekla v proudech mezi stromy, zatékala i pod Marinu, kterou shora chránil Arthosův plášť. Ale Marina utopená v žalu ani bouři ani vodu nezaznamenala. A nevšimla si ani toho ticha, které pak nastalo. „Tak, dobrý. Můžeš se posadit,“ prohlásil zvesela Arthos a uvolnil tlak, kterým ji držel při zemi. Jenže Marina ležela na mokré trávě jako tělo bez duše. „Hele, princezno, nehraj to na mě. Tohle znám. Takové trucování na mě vždycky zkoušela moje sestra, když byla v pubertě. Vlastně ona je docela jako ty, taky má pěkně tvrdou hlavu…“ „Můj ty světě, Marinko, co ti je? Arthosi, co jsi jí udělal?“ křičela Aine. Přibíhala rozcuchaná z tance a okamžitě se vrhla k dceři. Zvedla ji a zděsila se jejího stavu. „Nestihl jsem ji odnést, než začala bouřka. Tak jsme museli k zemi,“ vysvětloval Arthos. „Podívej, jak vypadá, je celá poškrábaná, v šoku…“ vyčítala Aine Arthosovi. Marina klečela a nenávistně na oba hleděla. Čert sem určitě běžel za ní… Arthos mi nedovolil ho zachránit… Můj malý Čert… Aine se neodvažovala číst Marině myšlenky, slíbila jí už dávno, že to nebude dělat, a tak jen hádala, co se nyní dceři v hlavě odehrává. Arthos, zvyklý z dětství na pohledy své sestry, si toho Marinina nevšímal. Navíc měl co dělat, aby se aspoň chabě bránil plísnění královny Aine. „Moje Marinka je sice teď faunka, ale stále zůstává v podstatě křehkou vílou. Té nemůžeš jen tak stisknout paži. Podívej, tady nad loktem má podlitinu, jako kdyby ji přejel buldozer,“ sekýrovala Aine Arthose, který stále seděl vedle Mariny a v duchu si přiznal, že i jeho přispěním vypadá Marina opravdu zbědovaně. 93 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241703
Rafaelova škola – Rohy faunů „Má drahá Aine, jak rozkošné je vidět tě takhle před ránem, s vlasy elegantně natupírovanými elektřinou z tance…“ ozval se mezi stromy pobavený hlas a v zeleném plášti, z jehož kapuce zářilo zlaté jelení paroží, přicházel sám král lesa. Aine okamžitě namířila na Pana ukazovák a odvětila: „Ještě rozkošnější je tvá výuka, která se ti v noci dokonale rozpadla. Když jsem ti svěřila svou dceru, doufala jsem, že bude v bezpečí. A teď se na ni podívej.“ „Sluší jí to. Zvláště s těmi fialovými vlasy je stejně nepřehlédnutelná jako ty. Naštěstí je Arthos kentaur, a toho víly nezajímají, že?“ usmíval se Pan a mrkl přitom na astrologa. „Měla bys mu poděkovat, že ti opět zachránil dceru. Už jsem se totiž obával, že ji budu muset k zemi poslat já sám nějakou větví. A to by se asi neobešlo bez skutečného zranění. Třeba dalšího otřesu mozku,“ zvážněl Pan. Marina stále klečela, chtěla jim říct o Čertovi, ale nemohla bolestí ze ztráty psího kamaráda ani hlásku vyslovit. A pak se to stalo… Zahoukala sova, mezi stromy se mihl oheň liščí oháňky. To Marinina strážkyně se rychle blížila a v tlamě… v tlamě nesla černé čtyřnohé kňučící stvoření. „Čerte!“ vyskočila Marina a s díky si svého psího miláčka od lišky vzala. „Ty můj maličký. Ty vypadáš…“ čistila mu trávu a jehličí z kožíšku a uší. „Co to máš v tlamičce?“ podivila se a donutila ho vydat ze zubů kus plechu, součástku nějakého přístroje… „Tak tentokrát to byl tvůj pes,“ užasl Arthos a upřímně přiznal, „a já myslel, že jsi mi ty přístroje zase zničila ty. Proto jsem tě šel hledat.“ „Hm,“ našpulila Marina rty. Nedokázala odpustit Arthosovi jeho chování v předcházejících hodinách. A teď – místo aby byl rád, že je pes v pořádku, tak se stará o nějaké přístroje. „Děkuju, liško,“ obrátila se ještě jednou na svou strážkyni, která poté zmizela. 94 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241703