Všímavý terapeut aby vypadala jejich budoucnost? Jaký vliv podle vás mohou mít všechny tyto aspekty vaší vazbové historie na vaši schopnost být otevření vůči druhým, ladit se na ně a souznít s nimi – v osobním i pracovním životě? S úvahami o těchto otázkách a psaním odpovědí na ně nespěchejte. Nedivte se, bude-li pro vás tento rozhovor vyčerpávající – z vlastní zkušenosti s prováděním AAI v rámci výzkumných protokolů vím, že po skončení devadesátiminutového pohovoru (otázky jsou kladeny ústně) mnoho lidí prohlásí, že to bylo „nejlepší terapeutické sezení“, jaké kdy zažili. A to se při rozhovorech snažím chovat co nejvíc neutrálně. Prokažte si tedy tu laskavost a projděte si výše uvedené otázky. Na první pohled se zdají jednoduché. Ale brilantní vědci, kteří strukturovaný rozhovor AAI sestavili, vytvořili tuto řadu otázek tak, že často proniká do hlubokých zákoutí mysli a vede k důležitým emocionálním odhalením a reorganizacím (viz Steele & Steele, 2008; Wallin, 2007). Terapeutům mohu doporučit, aby otázky inspirované rozhovorem AAI použili jako základní nástroj seberozvoje, díky kterému dokážou pochopit smysl vlastního života a věnovat druhým svou plnou přítomnost. Jak se cítíte poté, co jste si zapsali své sebereflexe? Přispívá to nějak k pochopení smyslu vašeho dětství? Po těchto úvahách vám bude možná následující stručný přehled dávat větší smysl a lépe poslouží vaší vlastní sebereflexi. Kolem 65 % populace pracující mimo klinickou sféru vykazuje v rozhovoru AAI jistou vazbu. Tito lidé si dokážou vybavit detaily své minulosti a sdělovat jak negativní, tak pozitivní aspekty svých raných životních zkušeností. „Rané zkušenosti“ znamená nejranější, jaké si pamatujeme – se zaměřením na zkušenosti z blízkých vztahů s druhými. Je důležité připomenout, že na to, abychom pochopili smysl svého života a dosáhli jistoty v citových vazbách 68
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241695
Kapitola třetí: Souznění v dospělosti, není nikdy pozdě. Za tuto možnost vděčíme neuroplasticitě a schopnosti reflektivního myšlení měnit mozek – vést ho k integraci. Naproti tomu 20 % populace vychází v rozhovoru AAI vyhýbavá vazba, což znamená, že ve vztahu s osobou, která jim poskytovala ranou péči, po většinu času nezažívali spojení a souznění. To nejlepší, co mohli dělat, aby přežili v emocionální poušti, v níž vyrůstali, bylo naučit se žít nezávisle, stát se „malým dospělým“. Integrace mozkových hemisfér může být u takových jedinců zablokovaná. Po dvaceti letech provádění rozhovoru AAI v klinické praxi mohu říct, že u těchto osob výrazně převažuje levý mód zpracování, pravý mód je nerozvinutý a v sociálních situacích nikdy nepoužívají vnitřní zrak. Chápání mysli jako vnitřního subjektivního těžiště v životě druhého člověka – a někdy dokonce ve svém vlastním – jim často chybí. Objasnění fyzické stránky psychického nedostatku autobiografických detailů ve výsledcích rozhovorů AAI, který je pro tyto osoby typický, může nabízet hypotéza, že tito jedinci neměli dostatek neverbální komunikace, která by výrazněji stimulovala pravou hemisféru a tím i její růst a rozvoj pravého módu. Připomeňme, že pravá hemisféra je hlavním úložištěm autobiografických vzpomínek. Potřebu vyprávět příběhy má ale zjevně levá strana mozku. U dospělého s vyhýbavým přístupem, který jako dítě pravděpodobně zažil vyhýbavou vazbu, cítíme, že levá hemisféra tvoří příběhy, přestože klient tvrdí, že si z dětství nic nepamatuje. Dokonce i když má říct pět slov, která odrážejí jeho vztah s rodičem, vyhýbavý jedinec jmenuje povahové rysy rodiče, nikoli aspekty kontaktu s ním. Je-li toto váš vzorec, můžete ve svých interakcích s pacienty místo kladení důrazu na vztahové aspekty dávat přednost diagnostickým kategoriím a metodičtějším intervenčním strategiím. S ohledem na závěry výzkumů, podle nichž 69
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241695
Všímavý terapeut je nejsilnějším prediktorem dosažení pozitivních změn empatičtější, naladěnější vztah mezi klinickým odborníkem a klientem (viz Norcross, 2002), nemusí být pevně zakořeněný vyhýbavý postoj pro terapeutický vztah vždy vhodný. Potěšujícím faktem je, že tyto vazbové kategorie lze měnit. Díky soustředěné pozornosti, často spojené s naladěným vztahem se soucitnou osobou – partnerem nebo terapeutem –, můžeme přejít od vzorce nejisté vazby k vzorci nabyté jisté vazby. Studie ukazují, že lidé, kteří takto nabyli pocitu jistoty, mívají děti s jistými vazbami, z nichž vyrůstají duševně odolní a úspěšní dospělí. U přibližně 10–15 % celkové populace odhaluje rozhovor AAI ustaranost, při níž je snaha zaměřit pozornost na minulost přerušována obavami ze současnosti a budoucnosti. Podle mého vlastního neoficiálního odhadu spadají do této kategorie mnozí z mých kolegů na začátku svého terapeutického výcviku. Tato ustaranost naznačuje, že rodiče mohli mít na život dítěte nekonzistentní a rušivý vliv. Výsledkem není odpojené, ale spíše zmatené já. Hranice mezi já a ty může být v takovém případě rozostřená vinou neintegrujících interakcí – pečující osoby byly přítomné nesoustavně: někdy ano, někdy ne. Tyto vztahy se vyznačují příležitostnými, ale opakovanými rušivými epizodami, při nichž pečující osoba navaluje na dítě své vlastní nevyřešené problémy. Máte-li za sebou tuto historii, pak může být vaše souznění s klienty prosycené obavou ze ztráty nezávislosti. Váš pocit vlastní identity a identity vašeho pacienta mohou splývat a svůj zmatek si můžete mylně vykládat jako empatické porozumění, jímž může, ale nemusí být. Jak uvidíme, k nabytí jistoty dochází současně s rozvojem všímavostních rysů. Neformální rozhovor o detailech pro identifikaci jisté vazby při rozhovoru AAI, který jsem vedl s Mary Mainovou a Erikem Hessem, odhalil nápadnou spojitost jak s všímavostními rysy dotazované osoby, tak se stavem všímavosti během 70
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241695