98
ROZKOŠ MEZI POHLAVÍMI
lékařských spisech používáme přesná a zřetelně odlišená pojmenování. Například v uvedeném citátu z Boucheta je šourek označen slovem bourse, tedy „váček“ či „pytlík“ (ale také „burza“ čili místo, kde se shromažďují obchodníci a bankéři). V tomto smyslu dokáže snadno překlenout rozdíl mužských a ženských těl; stejně tak v renesanční angličtině mohl výraz purse označovat šourek i dělohu.2 Anonymně vydaný německý text pak zaznamenává běžné přirovnání: „Děloha je pevně uzavřená nádoba, podobná váčku na peníze (Seckel).“3 Po vtažení mužského a ženského ejakulátu se děloha „uzavře jako váček (bursa)“, uvádí se v nesmírně populárním a často překládaném spise De secretis mulierum (O tajemstvích žen), který se šířil pod jménem Alberta Velikého.4 Šourek je ale s dělohou propojen i svým sociálním, ekonomickým významem. Bouchetův termín pro dělohu, totiž matrice, i anglická varianta matrix byly označením místa, kde se něco utváří či rozvíjí, podobně jako v úsloví „mountains are the matrices of gold“, tedy „v horách se rodí zlato“. Zaznívá tu aluze na tropos dělohy jakožto nejpozoruhodnějšího, zázračně plodivého tělesného orgánu. „Matrice“ je tedy místem, kde se produkuje nový život, zatímco „váček“ je místem, kde probíhá odlišná a kulturně méně ceněná produktivita, totiž směna. Dva různé druhy nádob, dva různé druhy vydělávání a uchovávání peněz spojují orgány, mezi nimiž dnes nepanuje žádná rezonance. Také tělesné slasti zůstaly spjaty s plozením stejně těsně jako u Hippokrata. Zdaleka nejrozšířenější sexuální příručka v celé západní tradici hlásá: „Vypuzení semene je díky vyražení vzedmutého 2 3
4
Podobně i výraz tail mohl označovat nejenom ocas, ale také penis a ženské ohanbí, i když zde se jedná o slangový úzus, se kterým jsem se v lékařské literatuře nesetkal. Ausslegung und beschreybung der Anatomi, oder warhafften abconterfetung eines inwendigen corpers des Manns und Weybes, mit erklerung seiner innerlichen gelider, Nürnberg 1539, kapitola „von der mutter“, nestránkováno. K souvislosti dělohy a šourku prostřednictvím výrazů pro vak a k asociacím s dalšími orgány – například pokud se vrátíme k vazbě děloha-vnitřnosti, tedy lůno jako „plodivé střevo“ – viz Torild W. Arnoldson, Parts of the Body in Older Germanic and Scandinavian, Chicago University Press, Chicago 1915, str. 160–175, a týž Parts of the Body in the Later Germanic Dialects, University of Chicago Press, Chicago 1920, str. 104–121. Pseudo-Albert Veliký, De secretis mulierum, Amsterdam 1655, str. 19. Kontext tu tvoří popis mužské a ženské ejakulace; když lůno přijme obě semena, „uzavře se jako měšec“ (matrix mulieris clauditur tanquam bursa). Tato věta se opakuje v následujícím odstavci, kde je pro zmíněné uzavření s poukazem na Avicennovu autoritu udán ten důvod, že lůno se „raduje z přijatého tepla a nechce o ně přijít“ (quia gaudet ex calido recepto nolens perdere).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241656
NOVÁ VĚDA, JEDNO TĚLO
99
ducha a ztuhnutí nervů provázeno velkou rozkoší.“5 Lékař Lemnius v 16. století upozorňuje, že díky fyziologii společné s mužem žena „podléhá oběma způsoby“ a pociťuje dvojí rozkoš: „nasává semeno muže a vrhá k němu své vlastní“; proto „cítí větší rozkoš a je jí více osvěžena“.6 Vprostřed všech těchto antických rezonancí se ale agresivnímu průzkumu těla věnovala nová a vědomě revizionistická věda. V roce 1559 tak Renaldus Columbus vyhlašuje objev poštěváčku a „ušlechtilému čtenáři“ sděluje, že klitoris je „hlavním sídlem ženské rozkoše“. Platí u něj stejně jako u pyje, že „pokud se ho dotknete, zjistíte, že poněkud ztuhl a protáhl se do té míry, že je vidět jako svého druhu mužský úd“. Jako conquistador na novém území si Columbus chrání své nároky: „Jelikož tyto výstupky a jejich fungování doposud nikdo nezjistil, a je-li přípustné dát jméno věcem, které jsem objevil, nechť se to nazývá Venušina láska či potěcha.“7 Považoval se za nositele adamovského práva dát jméno tomu, co v přírodě objevil: ženskému pyji. Columbův výklad je důležitý ze dvou hledisek. Zaprvé předpokládá, že pohledem a dotykem lze objevit radikálně nové pravdy o těle. Objevitel poštěváčku zahrnul pohrdáním své předchůdce, kteří svá pozorování buď vůbec neopírali o pitvu, nebo o nich nedokázali podat přesné a odvážné zprávy. Terčem sžíravé ironie se stává například prvořadý středověký anatom Mondino de Luzzi (1275–1326) pro své relativně nové, ale zcela běžným způsobem vyjádřené mínění, že děloha má sedm komor: „Stejně tak,“ vysmívá se mu Columbus, „je mohl nazvat verandy nebo ložnice.“8 Ovšem podobně silný nápor kritiky se na Columba sesypal ze strany jeho kolegů. Gabriele Falloppio 5 6 7
8
Aristotle’s Masterpiece, vydání z roku 1684, str. 28. Laevinius Lemnius, The Secret Miracles of Nature, London 1658, str. 19; poprvé vyšlo roku 1557 pod názvem De occultis naturae miraculis. Columbus, De re anatomica, Venezia 1559, XI,16, str. 243. Matteo Realdo Colombo (1516–1559?) – v hlavním textu zachovávám latinskou podobu jména – obsadil po Vesaliovi prestižní profesuru chirurgického lékařství v Padově. Tamtéž, str. 241. Představa dělohy se sedmi komorami se u Galéna ani u velkých arabských autorů neobjevuje; poprvé se vynořuje v textech salernské anatomické školy ve 12. století. K tématu viz Robert Reisert, Der siebenkammerige Uterus: Studien zur mittelalterlichen Wirkungsgeschichte und Entfaltung eines embryologischen Gebärmuttermodells, Würzburger medizinhistorische Forschungen 39, Wellm, Pattensen 1986.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241656
100
ROZKOŠ MEZI POHLAVÍMI
(Fallopius), který se po něm ujal profesury na padovské univerzitě, tvrdil, že první pozorování poštěváčku provedl on a všichni ostatní jsou plagiátoři.9 Význačný kodaňský anatom Caspar Bartholin zase v 17. století tvrdil, že vyhlašováním „objevu či prvního pozorování této části“ těla se Fallopius i Columbus provinili ješitností, neboť o poštěváčku se běžně vědělo už od 2. století.10 Komplikovaná, ale poněkud přihlouplá diskuse kolem otázky, kdo je vlastně objevitelem klitorisu, je nakonec méně zajímavá než sám fakt, že všichni její protagonisté sdíleli následující předpoklad: ať už je objevitelem kdokoli, jistě existuje někdo, kdo si na základě prohlídky a rozpitvání lidského těla může tento titul přisoudit. Rétorika renesančních anatomů je prosycena militantním empirismem. Columbův objev se též mohl zdát osudnou nebo přinejmenším riskantní komplikací pro antické představy o jednopohlavním těle. Nároky zdravého rozumu i logické konzistence vyžadují, že ženy nemohou mít plnoprávný penis uvnitř těla (tj. pochvu) a zároveň malou vnější homologickou obdobu penisu (tj. poštěváček). Renesanční autoři však tento úsudek neprovedli. Odborně vzdělaná anglická porodní bába Jane Sharpová ze 17. století tvrdí v jedné pasáži svého spisu, že pochva, „jež je pro ráhno vstupem, je připomíná obrácené dovnitř“, a bez zaváhání dodává o dvě stránky níže, že poštěváček je ženský pyj: „Postaví se a klesne stejně jako ráhno a činí ženy lačnými a dává jim rozkoš ze soulože.“11 Snad lze tato stanoviska smířit s tím, že vagina penis pouze připomíná, zatímco klitoris jím skutečně je – a obě teze zachovávají důraz jednopohlavního modelu na roli muže jakožto standardu. Sharpovou však tento problém vůbec nezajímá. Fallopius, Observationes anatomicae, Venezia 1561, str. 193. Údajně se jedná o podklady k přednáškám; autorem je anatom Gabriele Falloppio (1523–1562), objevitel vejcovodů. 10 Bartholinus’ Anatomy, Made from the Precepts of His Father, and from Observations of All Modern Anatomists, Together with His Own, London 1668, str. 75. Jde o překlad textu s opravami, které do slavného spisu Institutiones anatomicae (1611) svého otce Caspara zanesl roku 1641 Thomas Bartholin. Po Thomasovu synu Casparovi (1655) jsou pak pojmenovány bartholinské (Bartholiniho) žlázy čili velké předsíňové žlázy, které při koitu zvlhčují spodní část vaginy. 11 Jane Sharp, The Midwives Book. Or the whole Art of Midwifry Discovered. Directing Childbearing Women how to behave themselves in their Conception, Breeding, Bearing, and Nursing of Children, London 1671, str. 40, 42. (Nyní viz edici Elaine Hobbyové, Oxford University Press, Oxford 1999, pozn. překl.) Autorka tvrdí, že se její kniha opírá o třicetiletou zkušenost, že se obrací k širokému ženskému publiku (proto se v textu neobjevuje latina) a že za cenu velkých nákladů zajistila anglický překlad nejnovějších francouzských, nizozemských a italských pramenů. 9
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241656