Kloaka, do níž původně ústí jak konečný oddíl střeva, tak močové a pohlavní vývody, je rozdělena přepážkou na dva oddíly. Přední část se nazývá urogenitální sinus a vzniká z něj močový měchýř, u ženy dále celá močová trubice a dolní část pochvy. U muže vzniká v oblasti urogenitálního sinu značná část močové trubice. Ze zadního oddílu kloaky vzniká konečník (rectum), tj. poslední oddíl tlustého střeva, který je pak zakončen řitním otvorem. V důsledku odchylek během zárodečného vývoje mohou mít ledviny i různé další, méně časté tvary. Ledvina může být rozčleněna na jednotlivé laloky, naopak pravá a levá ledvina mohou být částečně či úplně spojeny (podkovovitá a koláčovitá ledvina), mohou být chybně pootočeny nebo mohou být uloženy mimo svoji normální anatomickou polohu. Vzácně může i jedna ledvina chybět.
8.5 VÝVOJ POHL AVNÍCH ORGÁNŮ PŘED NAROZENÍM Pohlavní žlázy (gonády) i vnější pohlavní orgány nejprve procházejí tzv. indiferentním vývojovým stadiem, které je společné pro obě pohlaví a během něhož nelze zvnějšku rozlišit pohlaví zárodku a plodu. Samotné pohlaví je ovšem již od oplození dáno u muže přítomností genu SRY na krátkém raménku Y-chromozomu (mužský genotyp obnáší 46 chromozomů včetně dvojice pohlavních chromozomů XY), či u ženy nepřítomností tohoto genu (ženský genotyp je 46 chromozomů včetně dvojice pohlavních chromozomů XX). Pohlavní žlázy vznikají z mezodermálního epitelu, který je postupně osídlen prvopohlavními buňkami, z nichž vzniknou v případě vaječníku (ovarium) buňky zvané oogonie a v případě varlete (testis) tzv. spermatogonie. Oogonie jsou ženské prvopohlavní buňky, které jsou obaleny dalšími buňkami vyvíjejícího se vaječníku, čímž dají vznik ovariálním folikulům. Uvnitř folikulů pak oogonie zrají v další vývojová stadia ženského vajíčka. Spermatogonie ve varleti osídlí vznikající semenotvorné kanálky a od puberty jsou výchozími buňkami pro tvorbu spermií. Zatímco vaječníky se během svého vývoje dostávají do úrovně okraje malé pánve, varle se propojuje s nadvarletem a společně s vývodem nadvarlete sestupuje přes tříselný kanál do šourku. Původní přímé spojení mezi vnitřkem šourku a břišní dutinou se uzavírá a u přibližně 97 % zralých novorozenců mužského pohlaví se obě varlata nacházejí uvnitř šourku.
98 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241651
Ve vývoji pohlavních orgánů se objevují dva vývody, které jsou zprvu přítomny u zárodků obou pohlaví, ale jejichž další osud je odlišný u zárodků mužského a ženského pohlaví. Z již zmíněného Wolffova mezonefrického vývodu vzniká u muže vývod nadvarlete a chámovod. Druhý z vývodů, tzv. Müllerův vývod, který u muže postupně zaniká, je u ženského zárodku základem pro vejcovody, dělohu a horní část pochvy. Rovněž zevní pohlavní orgány procházejí tzv. indiferentním vývojovým obdobím, které je společné pro obě pohlaví. Kolem kloaky membrány se zdvihají párové kloakální řasy, které se vpředu stýkají v podobě tzv. genitálního hrbolku. Tento hrbolek je u mužského zárodku a plodu základem pro růst penisu, zatímco u ženy z něj vzniká poštěváček (clitoris). Rozdělením kloaky se osamostatňuje přední část, urogenitální sinus, a zadní část s řitním otvorem. Urogenitální sinus je obklopen z obou stran uretrálními řasami, které u muže srůstem uzavírají močovou trubici, zatímco u ženy se vyvíjejí v malé stydké pysky. Z vnější strany podél zmíněných vnitřních (uretrálních) řas jsou ještě vnější pohlavní valy. Tyto valy u muže srůstají v šourek, zatímco u ženy zůstávají oddělené v podobě velkých stydkých pysků. Při ultrazvukovém vyšetření nevykazují zevní pohlavní orgány plodu mužského a ženského pohlaví až do 10. týdne žádné anatomické rozdíly, které by umožnily určit pohlaví. Pro spolehlivější rozlišení pohlaví plodu pomocí ultrazvuku je nutné často počkat do pozdějšího období mezi 20. a 25. týdnem.
8. Soustava močová a pohlavní
/ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241651
9. Lidské smysly – základní seznámení s orgánem zraku a orgánem sluchu a rovnováhy V Ě R A K Ř Í Ž KOVÁ , LA D A E B E R L OVÁ
OBSAH 9.1 Zrakové ústrojí 9.2 Orgán sluchu a rovnováhy Smyslové orgány jsou schopné přijímat určité typy podnětů z prostředí, v případě orgánu zraku a také sluchu a rovnováhy se jedná o příjem fyzikálních podnětů ze zevního prostředí.
9.1 ZRAKOVÉ ÚSTROJÍ Zrakové ústrojí zahrnuje oční kouli a její pomocná zařízení: oční víčka, spojivku, okohybné svaly, slzný aparát, vazivo a tukovou tkáň očnice. Oko umožňuje vnímat elektromagnetické záření o vlnové délce 390–760 nm jako světlo, dovoluje rozlišit mezi světlem a tmou, stejně tak vnímat kontrast i barvy. V přední části oka se nachází světlolomné diop trické prostředí, v zadní části oční koule se v sítnici nachází senzorický aparát. Oko (bulbus oculi) je smyslový orgán zraku (obr. 9.1). Oční koule má předozadní rozměr přibližně 25 mm a svislý i příčný rozměr 23,5 mm. Stěnu oka tvoří tři vrstvy. Vnější vrstva, vazivová (tunica fibrosa), má dvě složky: bělimu (sclera) a rohovku (cornea). Střední vrstva (tunica vasculosa) sestává ze tří oddílů: cévnatky (choroidea), řasnatého tělesa (corpus ciliare) a duhovky (iris). Vnitřní vrstva (tunica interna) je tvořena sítnicí (retina). Na ní rozlišujeme podle přítomnosti nebo absence světločivných elementů optickou a slepou část (pars optica et pars caeca retinae). Struktury uvnitř oka jsou čočka (lens), sklivec (corpus vitreum) a komorová tekutina (humor aquosus).
100 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241651