98
GRAMOFON, FILM, TYPEWRITER
prodlévání je bez užitku. Ten přístroj se řídí, jak už vám musí být jasné, přesně podle skutečného průběhu času, takže my bychom na tomto místě mohli znovu něco uslyšet v nejlepším případě až teprve tehdy, když se Eckermann týž večer po divadle znovu objeví u Goetheho. A já už nemám čas tu do té doby čekat.“ „A jak to přijde,“ zeptal se Böffel, který trochu pochyboval, „že jsme mohli naslouchat právě tomuto hovoru?“ „To je náhoda,“ odtušil Pschorr. „Podmínky, především struktura přístroje a jeho umístění, se náhodou sešly tak, že bylo možné zachytit účinky zrovna tohoto tónového kmitání a žádného jiného. Já jen zohlednil to, že Goethe seděl, a místo jeho křesla.“ „Prosím, prosím! Abnossahu!“ (Pomkeová byla jako v opojení, téměř bakchickém. Oslovila ho křestním jménem, což se ještě nikdy před tím nestalo.) „Zkuste to přece ještě na jiném místě! Nemohu se toho dost naposlouchat – i kdyby to bylo jen pouhé chrápání!“ Abnossah skryl přístroj do kufříku a zaklapl jeho zámky. Velmi však zbledl: „Moje milá Anno… moje nejmilostivější,“ opravil se: „– až jindy.“ (Útroby mu sžírala žárlivost na starého Goetha). Böffel se opět zeptal: „A šlo by to se Schillerovou lebkou? Tím by se přece rozhodl spor o to, jestli je to ta pravá!“ „Jistě,“ řekl Abnossah, „třeba kdybychom uslyšeli Schillera říkat s vídeňským přízvukem: ,Á co tákhle šáálek káávy?‘, pak by to nebyla Schillerova lebka. – Přemýšlel jsem o tom, zda by se ten vynález ještě dal vylepšit. Mohl bych možná sestrojit průměrné hrdlo, které by šlo vyšroubovat, tak jako operní kukátko, a nastavit je tak na všechny možné druhy kmitání. Pak bychom mohli uslyšet znovu promlouvat antiku i středověk a poznat správnou výslovnost starých jazyků. A ctění spoluobčané, kteří říkali nahlas nepřístojné věci, by mohli být vydáni policii.“ Abnossah nabídl Pomkeové rámě, a oba odešli na nádraží. Opatrně vstoupili do čekárny, ale lokálně známá sestra již byla pryč. Abnossah řekl: „Co kdyby mi přenechala hrdlo svého proslulého bratra? Ale ona to neudělá, bude namítat, že prostý lid ještě nedozrál a inteligence zase postrádá hlubokou úctu prostého lidu, a tak se nedá nic dělat. Milovaná! Milovaná! Neboť (och!) právě to! To jste! To jsi! Ty!“ Ale Pomkeová vůbec neposlouchala. Zdálo se, že se zasnila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241648
GRAMOFON
99
„Jak pokaždé důrazně vyslovoval r!“ vzdechla sklíčeně. Abnossah se zlostně vysmrkal; Anna se probrala a roztržitě se zeptala: „Říkal jste něco, milý Pschorre? A já zapomínám pro dílo na samotného mistra! Ale jakmile slyším Goethův vlastní hlas, točí se se mnou celý svět!“ Nastoupili do vagonu ke zpáteční cestě. Pomkeová neříkala nic, Abnossah němě dumal. Za Halle vymrštil kufřík s Goethovým hrdlem z okna přímo pod kola vlaku, který se s burácením přihnal z protisměru. Pomkeová vykřikla: „Co jste to udělal?“ „Miloval,“ zasténal Pschorr, „a hned též ožil – a pokořil svého vítězného soka, Goethovo hrdlo.“ A Pomkeová se uzarděla jako pivoňka a vrhla se se smíchem prudce do těsného sevření Abnossahovy náruče. V tu chvíli se objevil průvodčí a požádal je o jízdenky. „Bože! Nossahu!“ zamumlala Pomkeová. „Musíš mi opatřit nové Goethovo hrdlo – jinak –“ „Žádné jinak! Après les noces, moje holubičko!“ Prof. dr. Abnossah Pschorr Anna Pschorrová, roz. Pomkeová novomanželé t. č. „U Elefanta“ ve Výmaru
*** Toto svatební oznámení je opravdový happy end: ohlašuje konec klasicko-romantického básnictví. V roce 1916 neuniknou ani „ostýchavé měšťanské dívky“, jako je Anna Pomkeová, moci profesora, jako je Pschorr, který coby „nejšikovnější inženýr“ své doby zjevně vyučuje na nových technických institutech, tak vehementně podporovaných císařem Vilémem II. Sňatek s inženýrem vítězí nad láskou ke Goethovi, v níž byly měšťanské dívky systematicky cepovány po sto let před tím na vyšších dívčích školách.87 Neztrácí se tak nic menšího, než Předurčení žen k vyššímu vzdělání ducha. Pod tímto titulem se totiž roku 1802 jistá Amalie Holstová domáhala zřízení dívčích škol, které by Srov. F. Kittler: Aufschreibesysteme, s. 153 násl.
87
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241648
100
GRAMOFON, FILM, TYPEWRITER
z žen vychovávaly matky a čtenářky básní.88 Bez Ann Pomkeových by nebylo německé klasiky ani proslulosti jejích převážně mužských autorů. Pomkeové se proto logicky při setkání s technickými inovacemi nového století vybaví zase jen to staré. Jako by tím dokazovala, že duše čili Žena veškeré klasiky a romantiky byla jen účinkem automatu, oplakává doznívání neuloženého Goethova hlasu stejným vzdechem „ach“, které bylo jediným slovem mluvící automatické loutky Olympie v Hoffmannově Pískařovi, které i tak plně dostačovalo jako důkaz její duše. Řečeno s Hegelem: ženské vzdychání čili „pomíjení jsoucna, nakolik je“, miluje mužské básnění čili „pomíjení jsoucna, nakolik je“. A jako by Pomkeová chtěla dokázat, že hlas je erotickým částečným objektem, velebí Goethův hlas jako „tak krásný orgán“, což profesora Pschorra, který je nazván také „psychiatrem“ a „psychoanalytikem“, ne bez důvodu přivádí k „žárlivosti“, neboť v postavení tohoto orgánu tepala veškerá moc klasických autorů nad jejich čtenářkami. Ne že by měšťanské dívky měly možnost uslyšet hlas svého pána. Fonografy „v roce 1800“ ještě nebyly, a tedy ani psí poslušnost reálnu, z níž se roku 1902 stala obchodní značka Berlinerovy gramofonové firmy. Na rozdíl od psa Nippera, který začal čenichat kolem fonografu, jakmile z něho uslyšel hlas svého zemřelého pána, jistého Barrauda, a jako vzor takové hlasově-fyziologické věrnosti byl zpodoben olejovými barvami malíře Françoise Barrauda, jeho bratra, se věrnost čtenářek klasicko-romantických autorů omezovala na imaginárno, na jejich takzvanou obrazotvornost. Musely si Goethův hlas mezi němými řádkami jeho spisů vyhalucinovat. Ne náhodou napsal Friedrich Schlegel jedné ženě a milence: „Člověk [man] (a chtělo by se říci žena) věří, že slyší, co pouze čte.“ Aby se on sám mohl nadobro stát autorem, musí se z žen stát čtenářky a „uctívat posvátnost slov více než dosud.“89
Srov. A. Holst: Über die Bestimmung des Weibes zur höhern Geistesbildung. Berlin 1802, s. 63–66. 89 F. Schlegel: Über die Philosophie. An Dorothea, Kritische Ausgabe, E. Behler (ed.). München – Paderborn – Wien 1958 násl., sv. VIII, s. 48 a 42. 88
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241648