Zelené šupiny. Jako můj přívěsek. Rudozlaté oči, jako moje vlasy. Elodie se ještě nikdy s žádným takovým stvořením nesetkala, a přesto jí wyvern připadal důvěrně známý. „Neboj se,“ tišila ho. „Přišla jsem ti pomoct.“ Koutkem oka zahlédla, jak Mirith zděšeně rozhodila ruce. Elodie ale upírala zrak na wyverna, který k ní pomalu sklonil hlavu. Cítila ve tváři jeho dech — ani horký, ani chladný, ale přesto zřetelný. Viděla každičkou prasklinu v každé jeho šupině. Wyvern byl sice částečně průhledný, ale připadal jí hmatatelnější než cokoli, s čím se dosud setkala. Jako křišťál. „Elodie!“ zaječela Mirith. Elodie zavřela oči. Něco se dotklo jejího čela. Potlačila výkřik. Ozvalo se jemné zadunění. Vzduch se ani nepohnul. Otevřela oči. Wyvern před ní stál, křídla složená, a špičkou čenichu se opíral o její hlavu. „Můžu ti pomoct,“ šeptala Elodie. „Oba chceme totéž.“ Z hloubi wyvernova hrdla se vydralo hluboké zamručení, které znělo jako tlumené hřmění. On vrní. Wyvern zvedl hlavu a sklopil čumák k zemi. Elodie měla jeho obojek na dosah. Bylo zřejmé, co po ní chce, ale ať Elodie škubala svařenými smyčkami, jak chtěla, obojek nepovolil. „Tohle nestačí,“ znechuceně se zadívala na zlatavý oheň, který jí planul z dlaní. „Nemám dost síly.“ „To se mýlíš.“ Mirith došla až k ní. „Podívej se na sebe, Elodie. Jsi připravená na bitvu.“ Elodie zalétla pohledem ke své uniformě Trojzubce. Takhle teď sama sebe vidím. Jako válečnici. To proto se na mně objevily tyhle šaty, když jsem sem dorazila? Vyčarovala jsem si je sama? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241522
Možná že by si dokázala vykouzlit i další věci. Svěsila levou ruku, ale pravou nechala zvednutou. Místo ohně si v ní představila písek. Prsty jí dál zářily, ale když je teď ohnula, byly horké a suché. Odněkud zdálky začal vát vítr. Elodii se sevřel žaludek, jako by do sebe něco zapadlo. Oheň v jejích dlaních začal chrlit jiskry, jenže každá jiskra teď byla zrnko zlatého písku. Horko lahodně pulzovalo a rozbíhalo se jí od konečků prstů celou paží až k rameni. Najednou něco svírala v ruce. Byl to meč. Meč stvořený ze světla. Byl lehký jako vítr a těžký jako celý svět. Když ho zvedla, začal bít jako srdce. Úplně hučel. Elodie cítila, jak ji to nabíjí. „Písek a oheň!“ vykřikla. Rozmáchla se a udeřila do wyvernova obojku. Ten se roztříštil, ale ne na kousky. Prostě se rozplynul. Wyvern vydal hrdelní skřek, roztáhl hladká zelená křídla a vzlétl. Uvolněný řetěz dopadl na mihotavý povrch kouřového schodiště. Had s vřeštěním kroužil vzduchem, zjevně celý bez sebe radostí, že se zbavil okovů. „Jeden vězeň osvobozen!“ zakřičela Elodie. „A teď si jdu pro další!“ Vyběhla posledních pár schodů ke vchodu do hradu. Těžké stíny, z nichž se Brutanův strážce vynořil, se zhmotnily v kouřovou padací mříž. Masivní příčle obrovské brány se svíjely jako klubko hadů. Cesta byla zatarasená. Ale mě to nezastaví! Elodie se rozmáchla mečem a sekla.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241522
Kapitola devátá
„Kdy tam budeme?“ zeptala se Jessamyn. Galf holčičce stiskl ruku. „Už to není daleko.“ Zastavil se a podíval se do žulové chodby, která je měla zavést do Idilliamu. Potom se ohlédl do tunelu z drahokamů, jímž sem právě vystoupali. Bylo to jako stát na křižovatce mezi dvěma světy. Ve světle tisíců planoucích pochodní viděl dlouhý zástup uprchlíků, který se táhl až daleko do tmy. Všichni obyvatelé Celestis, užasl opět v duchu. A následují prá vě mě. Vzpomněl si, jak před nimi stál, když porazil bakalise, a jak rychle si získal jejich důvěru. Jakmile byla lady Redina po smrti, obyvatelé ztraceného podzemního království jako by se probudili z podivného snu. Bažili po novinkách ze světa nad zemí, uchváceně poslouchali Galfovo vyprávění o všem, co se stalo v Toronii. „Musím se tam vrátit,“ zakončil svou řeč Galf. „Ještě je tam spousta práce. Pomůžete mi?“ Galfovo obecenstvo sice během jeho povídání ani nedutalo, ale jejich vděk za to, že je zbavil bakalise, se změnil v ochotu přidat se na jeho stranu a podpořit ho. „Ano!“ zakřičeli jako jeden muž. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241522