historik, a několik záznamů se týkalo příběhů, které slyšel od místních, a legend pojících se k místní krajině — kterým plážím se vyhýbat za úplňku a kde najít v předvečer svátku Všech svatých ďábla. Ostrované byli pověrčiví. To věděl. Matka si často kupová vala malé balíčky prášku od ženy, která žila přes ulici a po vídalo se o ní, že se vyzná v léčitelství, a jednou za měsíc je zahrabávala na zahradě, aby jí pomohly od „bolení hlavy“. Byl si jistý, že to nebylo nic jiného než kukuřičná mouka, ale máma přísahala, že jí to pomáhá. Všechny místní děti věděly, že pokud se tomu lze jen trochu vyhnout, člověk by neměl chodit po Pedvin Street. Žilo tam příliš mnoho čarodějnic. Když měl člověk smůlu, jedna z nich se na něj mohla zle po dívat, a pak mohl člověk onemocnět nebo ho pronásledova la smůla, dokud čarodějnici nezaplatil, aby kouzlo odvolala. Ale to byly všechno pohádky. Zvláštní, že se o ně ten německý voják zajímal. Zeptal se na to strýčka Petera. Strýček Peter, jehož přítomnost ho, velmi překvapivě vzhledem k tomu, že to byl matčin příbuzný, skoro vůbec neurážela, vyjádřil pře kvapení, že se na něco takového vůbec ptá. Copak nevěděl, že nacisté byli fascinovaní okultními vědami? Říkalo se, že dokonce sám Hitler se během svého vzestupu k moci v Ně mecku chodil radit s mystiky. Někteří pak tvrdili, že nacis tická strana měla kořeny v prastaré pohanské sektě a že to bylo spíš náboženství než politická strana. „V tomhle ohledu se tu nejspíš cítili jako doma.“ Strýček Peter se usmál. „Jak to myslíš?“ „No, pokud těm příběhům věříš, tak Guernsey je jedno z nej lepších míst, když se chce člověk setkat s ďáblem. Jestli tě za jímají místní legendy, měl by sis přečíst tohle.“ Strýček Peter mu podal velkou knihu vázanou v zašlé zelené kůži zdobené složitými vzory. Guernseyský folklor od Edgara MacCullocha.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241516
„Tohle je jeden z původních výtisků z roku 1903. Rád bych, aby sis ji četl pouze tady v obchodě.“ Přikývl, položil si knihu na pult a začal číst. Le Trepied. Ze všech míst, která navštívil od chvíle, kdy začal číst, měl tohle nejradši. Byl tam už několikrát. Za jasných nocí si často lehl na velký plochý kámen, který tvořil střechu hrob ky, a shlížel na Perelle Bay a směrem k ostrovu Lihou. Zavřel oči a představoval si čarodějnice o sabatech za páteční noci. Snažil se představit si zvuky smíchu a tance, skoro je viděl, nahé a krásné, jak se oddávají uctívání, natáhl ruku a před stavoval si, že se jich dotýká, že cítí ten nejjemnější záchvěv hladké kůže nebo lehký závan dlouhých rozpuštěných vlasů, když vířily dokola, až nakonec otevřel oči a vidina byla pryč. Té noci pršelo, takže zůstal uvnitř a nasával ze stěn ko mory čtyři tisíce let dějin. Dotýkal se hrubých suchých ka menů a přemýšlel o tom, kdo je tam umístil, o bozích, které se snažili potěšit, nebo o mrtvých, které chtěli uctít. Teď už nic takového není, napadlo ho. Existují kostely, pomyslel si, samozřejmě, a modlitby. Ale nic podobného. Lidé, kteří polo žili tyhle kameny, neprosili o vykoupení, ale o přežití, o dob ré počasí a sklizeň a ochranu před morem a nemocemi. A ti, kteří přišli o tisíce let později, čarodějnice a uctívači ďábla, ti tomu také rozuměli. Bylo na tom něco čistého a pravdivé ho. Vytáhl z kapsy deník německého vojáka. Přečetl ho už tolikrát, že mu strýček dovolil, aby si ho nechal. Pobavilo ho, že ho ty zápisky tak fascinují. A skutečně byly fascinující. Protože po druidech a pohanech to byli právě nacisté, kdo to místo opravdu ocenil. Tenhle voják a desítky dalších, rozese tých po maličkém ostrově. Rozpoznali to. Snažili se to ovlád nout. To hluboké, elementární spojení mezi starým a novým. Ale nepovedlo se jim to. A teď byli všichni pryč. Teď zbýval jen on.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241516
15 Jenny
pátek 14. listopadu
„Omlouvám se, že jdu pozdě. Ta zácpa je hrozná, musela jsem nechat auto na Salarie Corneru a jít pěšky, jsem úplně pro‑ máčená.“ Amandina kamarádka Chloe Bishopová si svlékla kabát a posadila se. Byla to velká dívka s tuctovým obliče‑ jem, široko posazenýma očima a koutky úst směřujícími dolů. Měla na sobě uniformu přepravní trajektové společnosti Blue Line Express; tmavomodrý oblek a nažehlenou bílou ko‑ šili. Vysvětlila Jenny, že pracuje na odbavovací přepážce a že její šéfová je děsná mrcha a nemůže si dovolit přijít pozdě. „Nebojte se, tohle nebude na dlouho. Nedáte si něco? Čaj nebo kafe?“ Jenny pokývla na utrápenou zrzavou servírku, která k nim přišla a vytáhla z kapsy zástěry notýsek. „Začínám v práci v osm. Nemám čas.“ Chloe se podívala na hodinky. Jenny si objednala kávu. „Vy nebudete jíst?“ Servírka tam stála a propisku měla opřenou o notýsek. „Máme tu frontu na stoly.“ Ukázala rukou po místnosti. Měli plno. Muži u vedlejšího stolu na sobě měli obleky, hlasitě se bavili a dívali se na laptop, ale všichni ostatní zákazníci byli navlečení v overalech nebo jiném oblečení na těžkou manuální práci a na nohou měli pevné okované boty. Bylo tam horko, topení bylo puštěné naplno, bojovalo s průvanem z neustále otevřených dveří a pach tuku a kávy se mísil s výpary z nátěru a motoro‑ vého oleje, který se odpařoval z mokrého oblečení staveb‑ ních dělníků a rybářů tvořících místní klientelu. Jenny si rychle prohlédla nabídku a objednala si sendvič se slaninou. Za odměnu se jí dostalo krátkého, avšak zářivého úsměvu, hrsti papírových ubrousků a lahve kečupu ve tvaru rajčete.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241516