Jindřich Malšínský
následoval jeho ženu, a nechali ho tady v tom nepřehledném lidském mraveništi samotného. K myslivosti mu stačilo, že chodil s flintou na rameni a rozhlížel se kolem sebe. Sotva vešel do lesa, uviděl zelenou sukni v hnědém kožíšku, s černou vlněnou šálou na hlavě a dvakrát omotanou kolem krku. „Pozdrav pánbůh, Kropáčková. Vy jste si dnes přivstala.“ „Dejštopánbůh, Libore. Nemohla jsem dospat, a tak jsem si řekla, budeš čučet bez užitku doma, zajdi do lesa na borůvky. Však víš sám, každá koruna k důchodu dobrá a nějaká houba do bramboračky taky.“ „Já vám do košíku přidám krásnýho borováka. Našel jsem ho u krmelce. Je trochu okousanej od slimejšů, ale jinak všechna čest stranou.“ „Děkuju ti, hochu, moc ti děkuju. Jak vidím, tak sis vzal s sebou doprovod.“ Chudomelka se otočí a za ním v trávě opatrně zvedá rosou omočené pacičky Tobiáš. „Neříkal jsem ti, že máš čekat doma, pitomče?“ sehnul se a strčil mokrého kamaráda pod bundu. Popošel pár kroků, zastavil se a naslouchal. Kdesi v dáli bylo slyšet, jak datel bubnuje zobákem na kmen stromu. Klepání přerušila veverka, která přeskočila z větve na větev a čekala, co bude dál. Chudomelka se posadil na pařez, Tobiáš vystrčil hlavu a snažil se vyskočit na zem. „Tak pojď, brácho.“ Tobiáš se porozhlédl a šup ke špičatému čumáčku s kuličkami místo očí. Chtěl se s ním seznámit, ale najednou byla před ním pichlavá koule. Mňau! Zakňučel, když ho chtěl popostrčit, a olízl si pacičku. „Nebreč! Já ti ji pofoukám a popojedeme.“ — 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241454
O KOČIČÍM KLÁBOSENÍ
Kocourovi se moc nechtělo, ale co naděláš. Chudomelka si to zamířil přes louku na druhý kraj lesa. Cestou se shýbl pro několik lišek, dva klouzky, křemenáče a na mezi pro chomáč bedel s hnědými puntíky na bílém klobouku. „Tak jsme tady!“ zastavil se u jakési věže a začal stoupat po úzkých stupačkách nahoru. „Mňau!“ opět se ozval kocour dívaje se za svým pánem. „Žádný mňau! Jsi chlap? Jsi. Tak nečum a lez!“ Tobiášovi se moc nechtělo. Opatrně vylezl na první schod a vrátil se. Chudomelka na kazatelně odložil pušku, rozepnul si bundu a rukou si otřel z čela pot. Vytáhl dalekohled, kapesníkem přejel orosená sklíčka, posadil se na chatrnou stoličku a bez hnutí pozoroval probouzející se krajinu. Když uslyšel za sebou zamňoukání, otočil se, pohladil kocoura, vytáhl svačinu, odlomil kousek chleba, přidal ždibec salámu a podal svému stále mňoukajícímu doprovodu. „Když ti nejede chleba, nedostaneš nic,“ konstatoval, když salám zmizel v útrobách hladového kamaráda a kousky chleba zůstaly na podlaze bez povšimnutí. Potom se nad ním přece jen smiloval a poctivě se rozdělil o poslední dvě kolečka laciné pochoutky. Večer udělal bramboračku s houbami, zapnul rádio, a když se dověděl, že soutěž o nejkrásnější ženské pozadí vyhrála kráska z Miami, hned ho zase vypnul a šel si lehnout. Ráno lilo jako z konve a tak nezbylo nic jiného než pustit televizi. Televizor si koupil ve slevě, aby byl v obraze a dověděl se, jak se budeme mít po něžné revoluci blaze. Někdy musel po zapnutí bouchnout pěstí na stolek, aby se přístroj vzpamatoval. Díval se na fotbal, aniž by věděl, kdo s kým hraje a bylo mu srdečně jedno, kdo by měl vyhrát, aby v tabulce postoupil nebo vypadl. — 99 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241454
Jindřich Malšínský
Když se odpoledne vyčasilo, obul si gumáky a s flintou a ruksakem na zádech se vydal do lesa. Pozdravil se s Kropáčkovou, která s nůší na zádech se vypravila na klestí a také se podívat, jestli je vhodná doba na sběr šípků. „Buď zdráv, Libore! Až skolíš kance, tak zajdi a já ti udělám šípkovou omáčku lepší než v tom“… Nemohla si rychle vzpomenout kde, a tak to zamluvila. „Já ti povím, co tý omáčce dá ten správný šmak.“ Pak zapomněla, co chtěla říct a s kapkou ironie se zeptala, kde má kocoura. „Moc se mu nechtělo, a tak zůstal doma.“ „Říkáš doma? Jen aby ses nedivil!“ „Tak se mějte!“ „Ty taky, a nezapomeň na tu kančí kýtu.“ Přešel louku a už zdáli slyšel vyčítavé mňoukání svého čtyřnohého přítele. S kocourem pod paždí opatrně vystoupal po mokrých šprušlích nahoru, vytáhl z batohu děravou deku a v rohu mu ustlal pohodlné lůžko. „Tady máš kožíšek po paničce, která se na nás dívá ze shora, a směje se, jak tady hospodaříme.“ Kocour chvilku váhal, jestli nevytáhne z kapsáře ještě něco k snědku, pak se na dece několikrát otočil dokolečka a pohodlně se uvelebil a čekal, až zašustí sáček se svačinou. Chudomelka se díval dalekohledem k lesu a náhle zpozorněl. V houští zadupal krásný, statný divočák a za ním bachyně se selátky. Máš štěstí, krasavče, že nemám rád šípkovou omáčku. A dlouho se bez hnutí díval na tu rodinnou zvířecí idylu, dokud divočák nedal povel k návratu do bezpečí. Tobiáš zbystřil, když uslyšel šramot papíru. „Dneska budeš mít voňavé syrečky. Pravda, někomu nevoní, ale to je jeho věc. Jen kdyby jich bylo!“ — 100 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241454