3.3 Dilema Když Scoles odešel, rozhostilo se na chvíli napjaté ticho. Bezejmenný pistolník a ta žena, Nesselová, beze slova pokračovali ve svých úkolech: ona se skláněla nad displeji počítače, on se mračil na zajatce. Když se Holsten k vlastní spokojenosti přesvědčil, že nenápadné kroucení vede jen k tomu, že se mu pouta zaříznou hlouběji do zápěstí, začalo na něho ticho doléhat ještě víc. Byla pravda, že na něho míří pistole, Gilgameš se stal dějištěm konfliktu, v němž může kdykoli zemřít, ale nudil se. Právě se probudil z desítky let trvající nechtěné hibernace, a jeho tělo chtělo něco dělat. Uvědomoval si, že se bude muset kousnout do jazyka, aby své myšlenky neřekl nahlas, jen aby zahnal nudu. Ale někdo ji zahnal místo něho. Ozvalo se několik vzdálených ran, které samozřejmě identifikoval jako výstřely, a někdo přistoupil ke dveřím a zamumlal rozkaz, který mu unikl. Pistolník ho ale pochopil, okamžitě vyšel ven a rozběhl se chodbou. Zbraň vzal s sebou. Malá místnost náhle bez ní vypadala mnohem prostornější. Pohlédl na Lainovou, ale ta se jen dívala na své nohy a vyhýbala se jeho pohledu. Pak už tady nebyl nikdo jiný než Nesselová. „Hej,“ zkusil navázat kontakt. „Mlčte,“ sykla Lainová, ale stále se dívala stranou. „Hej,“ opakoval Holsten. „Vy jste Nesselová? Poslyšte…“ Myslel si, že ho bude úplně ignorovat, ale nevrle si ho změřila. „Brenjit Nesselová,“ opáčila. „A vy jste doktor Holsten Mason. Vzpomínám si, že jsem četla vaše práce tehdy… tehdy.“ „Tehdy,“ souhlasil Holsten na půl úst. „To mi opravdu lichotí. Takže Scoles měl pravdu. Jste filoložka.“ „Studentka,“ opravila ho. „Nedostudovala jsem. Kdoví, kdybych byla dostudovala, možná bychom si teď prohodili místa.“ Hlas měla zhrublý emocemi a vyčerpáním. „Jenom studentka.“ Své poslední ročníky si pamatoval. Tehdy před koncem. Studium Staré říše kdysi bývalo životní mízou světa. Každý toužil odhalit aspoň kousek tajemství předků. V Holstenových časech takové věci upadly v nemilost. Tehdy už viděli blížící se konec a věděli,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241438
Děti času /107 že nebude dost zlomků moudrosti z dávných dob, aby jej mohli odvrátit. Věděli, že to byli titíž předkové, kteří zbraněmi a odpady způsobili jejich konec. Studium a velebení těch pravěkých psychopatů bylo v posledních toxických dnech Země známkou špatného vkusu. Nikdo neměl rád filology. Nesselová se odvrátila. Zavolal ji jménem. „Hele, co s námi bude? Můžete nám říct aspoň tohle?“ Žena znechuceně střelila pohledem po Lainové, když se ale otočila k Holstenovi, tvářila se celkem přívětivě. „Jak říkal Scoles, to nezáleží na nás. Možná Guyen na tohle místo nakonec zaútočí, a vy při tom zahynete. Možná prorazí naše firewally a odříznou nás od vzduchu, tepla, nebo co já vím. Nebo zvítězíme. Když zvítězíme, můžete jít. Tedy aspoň vy určitě.“ Další postranní pohled na Lainovou, která teď měla zavřené oči. Buď na celou situaci rezignovala, nebo se snažila všechno vymazat. „Podívejte,“ zkusil to Holsten. „Pochopil jsem, že bojujete proti Guyenovi. Možná s tím můžu i souhlasit. Ale ona ani já za nic nemůžeme. Nemáme s tím nic společného. Nikdo se mnou tyhle věci nekonzultoval. Ani jsem nevěděl, že tohle… že se něco takového děje, dokud jste mě tak drsně neprobudili.“ „Vy? Možná,“ řekla Nesselová rozčíleně. „Ale ona? Ona věděla. Koho velitel pověřil technickými detaily? Kdo plánoval náš převoz tam dolů? Kdo měl prsty v každé drobnosti téhle záležitosti? Jedině hlavní technik. Když ji teď zastřelíme, bude to jenom spravedlivé.“ Holsten polkl. Lainová mu stále nebyla nijak nápomocná, ale už možná věděl proč. „Podívejte,“ řekl mnohem laskavěji, „určitě vám musí být jasné, že je to šílenost.“ „Víte, co si myslím, že je šílenost?“ opáčila Nesselová vášnivě. „Postavit základnu, která je sotva víc než lednička, na měsíci, který je nám k ničemu, jen aby si Guyen mohl honit triko, že tuhle soustavu zabral pro Zemi. Šílenost je čekat od nás, že tam půjdeme v klidu a dobrovolně a budeme žít v tom umělém pekle, zatímco vy ostatní si vyrazíte na výlet a vrátíte se za bůhvíkolik generací. Pokud se vůbec vrátíte.“ „Jsme spoustu generací od domova,“ připomněl jí Holsten. „Ale spali jsme!“ vykřikla Nesselová. „A byli jsme všichni spolu, celá lidská rasa, takže to se nepočítá, nezáleží na tom. Svůj čas jsme si nesli s sebou. Zatímco jsme spali, hodiny stály, když jsme se probudili, rozeběhly se. Proč by nás mělo zajímat, kolik tisíc let uplynulo na staré mrtvé Zemi? Ale když Gilgameš odletí bůhvíkam, my spát nepůjdeme. Po nás
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241438
108 / Adrian Tchaikovsky se chce, abychom žili tam dole, na ledu, uvnitř těch pitomých škatulí, které vyrobily automaty. Život, doktore Masone! Celý život uvnitř těch krabic. A co? A děti? Umíte si to představit? Celé chřadnoucí generace, které postupně zapomínají, kým jsme byli, a nikdy neviděly slunce jinak než jako jednu z hvězd. Pečují o nádrže, jedí kompost a produkují další ztracené generace, zatímco vy – vy slavní mezihvězdní cestovatelé – usnete, zahalíte se do svého bezčasí a probudíte se za dvě stě let, jako kdyby to bylo jen další ráno.“ Teď už křičela, skoro vřískala, a jemu bylo jasné, že Guyen už musí být vzhůru hodně dlouho, když svými neuváženými slovy strhl takovou lavinu. „A až se probudíte, vy všichni vyvolení, kteří nejste odsouzení k životu na ledu, my budeme mrtví. Budeme celé generace po smrti. A proč? Protože Guyen chce mít někoho na mrtvém měsíci.“ „Guyen chce zachránit lidskou rasu,“ ozvala se příkře Lainová. „Pokud víme, cokoli, na co narazíme u další terraformované planety, nás může zničit. Guyen jenom chce zvýšit naše šance jako druhu. To víte.“ „Tak ať tady sakra zůstane on. A vy tady taky můžete zůstat. Co vy na to? Až zvítězíme a ovládneme loď, můžete se tam v té ledničce vy dva sami postarat o pokračování lidské rasy. Věřte mi, že to uděláme. Jestli se toho dožijete, uděláme s vámi přesně tohle.“ Lainová se snažila nedat na sobě nic znát, ale Holsten si všiml, jak zatíná zuby. Pak se dovnitř protáhl Scoles, popadl Nesselovou za loket, odtáhl ji ke dveřím a něco jí tiše říkal. „Lainová…“ začal Holsten. „Omlouvám se,“ opáčila unaveně. Překvapila ho. Nebyl si jistý, za co se mu omlouvá. „Jak daleko to došlo?“ zamumlal. „Kolik je jich?“ „Přinejmenším dva tucty,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Měli to být průkopníci, takový byl Guyenův plán. Měli jít dolů v bdělém stavu, aby všechno spustili. Zbytek měl odletět jako náklad a měli je probudit, až přijde čas.“ „Koukám, že všechno pěkně klaplo,“ poznamenal Holsten. Opět nepřišla očekávaná jízlivá odpověď. Od té doby, co ji před několika desítkami let viděl naposledy, se Lainová trochu obrousila. „Kolik lidí má Karst?“ Pokrčila rameny. „Bezpečnostní oddíl má asi tucet mužů, ale může probudit vojáky. Když to udělá, bude mít celou armádu.“ „Jestli má trochu rozumu, tak to neudělá.“ Holsten se zamyslel. „Jen tak pro začátek, proč by od něho měli přijímat rozkazy?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241438