100 / PATRICK HAMSTREET
„V žádném případě!“ prohlašoval Tim. „Nejlíp se mi pracuje mezi jednou a třetí odpoledne, s litrovkou Dr. Peppera a talířem Froot Loops. „Nemohli bychom to pro dnešek odpískat?“ zeptala se Sara. „Jsem vyřízená.“ „Snědl bych slona,“ řekl Mike s kamennou tváří. „Ale pochybuju, že mi Helen nějakého uvařila. Bude mi muset stačit jedna nebo dvě krávy.“ „Tak dobře,“ řekl Tim. Vypadalo to, že každou chvíli propadne návalu trudomyslnosti. „Myslím, že asi čtyři bloky odsud je zoo. Zajděte si tam pro slona a dejte si do nosu. Vy a Sara už máte svých patnáct minut slávy za sebou. Já teď chci svých patnáct minut, jasný? A vy si můžete jít domů odpočinout, jestli jste moc utahaní na to, abyste se dívali.“ Sara zavrtěla hlavou, až jí černé vlasy zavlály. „Kdepak, Time. Tohle si nenechám ujít. Ani vteřinu. Buď tady zůstaneme všichni, nebo nikdo.“ „Já chci odejít jen proto, že se chováš jako rozmazlený fracek,“ řekl Eugene Timovi. „Nedělám to jenom kvůli vlastní slávě,“ protestoval Tim. „Jsme na počátku něčeho obrovského. Buď pauza, nebo průlom.“ Všichni postávali a zírali jeden na druhého – kromě Chucka, který spíš vypadal hodně ustaraně. Pak Mike pokrčil rameny. „No tak dobře. Souhlasím s nějakým přesčasem. Zavolám Helen a řeknu jí, aby na mě nečekala s obědem. Ale napřed něco sníme, dobře? Můžeme si poslat pro pizzu,“ dodal, když chtěl Tim začít protestovat. „Nebo pro Froot Loops a Dr. Peppera, jestli chcete.“ Tim se zašklebil. Chuck se rozhlédl a uviděl Dice stát vedle CAD/CAM se zbytečným kouskem firmwaru v ruce. „Jste pro přesčas, Dice?“ Ten přikývl. „Jistě. Ta pizza by nebyla marná.“ Jako kdyby chtěl vyjádřit svůj názor, jeho žaludek dunivě zakručel. Uvědomil si, že je to zhruba stejný zvuk, jaký vydal Matt, když musel zrušit pozdní sezení s Chen Lanfen. „Hm, někdo by to měl říct Mattovi,“ řekl. „Zajdu za ním.“ Odložil počítačovou kartu a zamířil ke dveřím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241435
BOŽSKÁ VLNA / 101
„Máš nějaké zvláštní požadavky na pizzu?“ zavolal za ním Eugene. „Ne. Vlastně jenom bez salámu, bez feferonek; šunku, žádné ančovičky; rajčatovou omáčku, žádné pesto. Pesto nesnáším.“ „Inženýři,“ protáhl Eugene. „Jak udělat dokonalou pizzu.“
Obědvali v malé zasedačce. Matt měl nepříjemnou náladu. Dice byl zádumčivý. Mike a Sara si porovnávali poznámky, Eugene se vyptával a Tim byl mrzutý. To mu ale nezabránilo sníst víc než polovinu pizzy před tím, než si šel „přepudrovat nos“. Na rozdíl od dílků pizzy s feferonkami se o tuto informaci se všemi velkoryse podělil. Chuck byl příliš zaneprázdněn, než aby se zabýval chutí pizzy. Myslel na tisíc věcí najednou. Na příští experiment, na TED konferenci, na veletrh, který byl už za několik měsíců, na články, které bude třeba napsat, na časopisy, které by otiskly odborné recenze. Nebude to jednoduché. Bude to ještě pořádná dřina, než se podstata toho, čeho si myslí, že dosáhli, dostane do magazínů. Zčásti se toho bál, zčásti se těšil. „Jak to stravitelně předložíme vědecké obci?“ Chuck si uvědomil, že to řekl nahlas, až v okamžiku, když všichni přestali jíst a zadívali se na něho. „Cože?“ zeptal se Matt. „Jakou tomu dáme formu, aby to šmahem neodmítli?“ Matta to nijak nezaskočilo. „S tím si nelámejte hlavu.“ „Nemám si s tím lámat hlavu? Uvidíte, že spousta lidí bude tvrdit, že je to podvod.“ „Já vím. Ale budou pátrat a zjistí, že jsme na úrovni. Všechno máme zdokumentované. Naše výsledky můžeme zopakovat. Můžeme je dokonce vyzvat, aby přivedli své vlastní subjekty.“ „Co když nedokážeme výsledky zopakovat?“ „To je absurdní!“ „Žertujete!“ Sara a Mike protestovali v nečekané harmonii.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241435
102 / PATRICK HAMSTREET
„Chtěl jsem jen říct, že vy dva můžete být výjimeční jedinci. Co když tohle nezvládne každý? Jestli toho aspoň do určité míry není schopen kdokoli, bude sakra těžké něco dokazovat. Náš první neúspěch může být naším posledním.“ Matt odhodil kůrku na hromádku kůrek na papírovém talířku a utřel si ruce do ubrousku. „Chucku, občas jste jako osina v zadku. Sýček jako vyšitý. Jednu chvíli jste plný optimismu a za chvíli všechno vidíte černě.“ „Vy říkáte, že jsem osina v zadku? Odkud jste spadl? A kde jste vzal ty urážky ze třetí třídy základky?“ „Ve třetí třídě.“ Matt pokrčil rameny, jako kdyby nebylo třeba víc vysvětlovat. Chuck napůl vstal od stolu, když na loktu ucítil Eugenovu ruku. „Jste prostě opatrný, doktore. Matt se občas chová jako pitomec.“ „Nic jsem tím nemyslel.“ „Určitě to tak nevypadalo,“ opáčil Chuck, ale posadil se. Matt si toho zřejmě nevšímal. „V jednom se pletete, Eugene. Nejsem pitomec. Jsem jen sebejistý.“ „Sebejistý pitomec,“ zamumlal Eugene a Chuck se pousmál. Ať to Matt slyšel, nebo ne, opět nijak nereagoval. „Nikoho nepodvádíme. Proto se nakonec obhájíme, i kdyby nás někdo podezíral z podvodu.“ Opřel se lokty o stůl. „Nechápete to? Podílíme se na evoluci našeho druhu.“ „Homo kineticus,“ zamumlal Eugene. Další diskusi uťal hlasitý výkřik zpoza pootevřených dveří zasedačky. Všichni se mimoděk podívali na poslední otevřenou krabici s pizzou uprostřed stolu. Vzápětí vyběhli na chodbu. Křik se opakoval, takže dokázali odhalit, odkud přichází. Hlavní laboratoř. Dice byl první ve dveřích a Eugene s Chuckem mu byli v patách. Tim stál se zaťatými pěstmi uprostřed místnosti a zuřivě se šklebil. Planoucí oči upíral na plazmovou obrazovku svého počítače. Na ní bojovaly dvě postavy s dlouhými meči, které se během zápasu proměnily v klingonské meče cti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241435