očima její složku a Zelda slyší jeho tiché ts, ts. Zelda se stydí za to, že se jí uleví, když se Strickland podívá na Elisu. Přesto ještě pořád slyší jeho myšlenky. S leností nemají problém jen černoši, kdepak, pane. Nižší třída je nižší třída, protože tihle lidé si nedokážou sami pomoct. Vezměte si tuhle bělošku. Pohledná v obličeji a pěkná postava. Kdyby jí to pálilo o trochu víc, pobíhala by po uklizeném domě a starala se o děti. Nepracovala by místo toho na noční směně jako nějaké noční zvíře. Strickland rozkousne bonbon a zvedne druhou složku. „Elisa Espositová,“ řekne Strickland. „Es-po-si-to-vá. To jste zčásti Mexičanka nebo tak něco?“ Zelda se podívá na Elisu. V její tváři se zračí napětí, cítí úzkost před těmi, kdo zatím netuší, že je němá. Zelda si odkašle a za kročí. „To je italsky, pane. To jméno se dává sirotkům. Našli ji na břehu řeky, když byla ještě mimino, a pojmenovali ji tak.“ Strickland se na Zeldu zamračí. Zelda tenhle pohled zná. Už ho nebaví ji poslouchat. Určitě je přesvědčený, že vytváření sebepovyšujících legend je další charakterní vadou spodiny. Tohle děvče našli u řeky. Tenhle chlapeček vyšel na svět i s pobřišnicí. Dojem né příběhy o zrození, které mají být důkazem o božském původu. „Jak dlouho se vy dvě znáte?“ zavrčí. „Od chvíle, co sem Elisa nastoupila, pane. Čtrnáct let?“ „To je dobře. To znamená, že obě víte, jak to tady chodí. Jak by to taky mělo zůstat. Podle všeho jste moje prsty našly vy dvě.“ Promne si čelo. Potí se. Zřejmě má velké bolesti. „To je otázka. Můžete odpovědět.“ „Ano, pane.“ „Rozhodl jsem se vám za to poděkovat,“ řekne. „Mysleli jsme si, že skončily — ono je to vlastně jedno, co jsme si mysleli. Ale z toho papírového sáčku zase tak nadšený po pravdě nejsem. Asi se tam dalo najít i něco lepšího. Doktor tvrdí, že mokrý hadr by odvedl stejně dobrou práci jako led. Říkal, že ztratili hodně času 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241432
sterilizováním prstů, než mohli začít označovat nervy a tak dále. Nebudu vás z ničeho vinit. Ale i tak. Právě teď nevíme, jak to dopadne. Je to stejné jako s těhotenstvím, jak o tom mluvila tady Delila. Prsty se buď udrží, nebo ne. Tak to zkrátka je. To je asi všechno, co vám k tomu můžu říct.“ „Omlouvám se, pane,“ řekne Zelda. „Dělaly jsme, co jsme mohly.“ Upřímná omluva, pronést ji rychle, dřív než toho člověk stihne litovat — taková je Zeldina taktika. Strickland přikývne, ale potom nastane problém. Strickland se podívá na Elisu, očekává od ní totéž, a na jeho unavené, bolestí zkroucené tváři se promítne netrpělivost. Elisino mlčení vyznívá jako drzost. Teď už to nijak obejít nepůjde. Zelda vyšle modlitbu k nebesům a ještě jednou vkročí do jámy lvové. „Elisa nemluví, pane.“
22 Práce v armádě člověka poznamená určitým způsobem myšlení. Osoba, která nemluví, je podezřelá. Volí konflikt. Něco skrývá. Tyhle dvě nevypadají dost chytře na to, aby byly schopné lsti, ale jeden nikdy neví. V nižších vrstvách jsou přece komunisti, odboráři, lidi, kteří nemají co ztratit. „Nemůže mluvit?“ zeptá se Strickland. „Nebo mluvit nechce?“ „Nemůže, pane,“ odpoví Zelda. Pulzující bolest v paži ustoupí do pozadí. To je zajímavé. Vysvětluje se tím, proč tahle Elisa Espositová dělá takovou podřadnou práci. Žádná zarputilost, ale omezení. Pravděpodobně je všechno uvedeno na straně dva. Strickland složku zavře a dlouze se na Elisu zahledí. Slyší ale dobře, to je jisté. Vyzařuje z ní znepokojivá melancholie. Její oči se upírají na jeho rty způsobem, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241432
který by většina žen považovala za neslušný. Podívá se na ni pořádně a přeje si, aby se na ni mohl podívat očima ovlivněnýma buchité. Ve stínu jejího límce zahlédne vystouplé jizvy. „Nějaká operace?“ „To nikdo neví,“ odpoví Zelda. „Udělali jí to buď rodiče, nebo někdo v sirotčinci.“ „Proč by někdo něco takového dělal malému dítěti?“ „Děti pláčou,“ řekne Zelda. „Možná to někomu stačilo.“ Strickland si vzpomene na dětství Timmyho a Tammy. Jak pokaždé při návratu z Washingtonu na Floridu při pohledu na Lainie užasl. Vyčerpaná, sotva se vlekla, prsty popraskané od koupání dětí a vyměňování plenek. Jaké to asi může být, když člověk pracuje v sirotčinci? Nemá tam jedno ani dvě, ale desítky dětí. Četl vojenské studie o spánkové deprivaci. Moc dobře zná ten druh nebezpečných myšlenek, které se zpočátku jeví rozumné. Chce Elisu vyzvat, ať natáhne krk, aby si mohl v šedém světle monitorů prohlédnout vystouplé saténové jizvy. Elisiny zuřivé oči jí dodávají divoký výraz, ale rány naznačují, že je zkrocená. Je to přitažlivá kombinace. Elisa se při jeho pohledu ošije a překříží nohy. No jistě. Přece jen je to obyčejná dívka. Až na jednu nečekanou věc. Nemá na sobě stejné boty s gumovou podrážkou jako ostatní uklízečky. Tyhle jsou korálově růžové. Takové boty viděl na každém kroku v Japonsku. Namalované na bocích bombardérů amerického letectva. Měly je pin-up modelky. Ale ve skutečném životě se s nimi skoro nesetkal. Elisa Espositová upřeně sleduje své sepjaté ruce, jak to dělají všechny. Potom se zatváří, jako by si na něco vzpomněla. Zaloví v kapse na zástěře a vytáhne z ní drobný lesklý předmět a přidrží ho před sebou. Tváří se vážně, a proto je opičí pohyb její druhé ruky tak zvláštní. Otáčí pěstí se zdviženým palcem nad svými ňadry. Strickland si o ní myslí, že je blázen, dokud se neozve ta černoška a nepřipomene mu, že to je ve znakovém jazyce. „Znamená to, že se omlouvá,“ řekne Zelda. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241432