nebránili lidem v odjezdu za hranice. Díky tomu se až na výjimky prchalo přes legální hraniční přechody. Víza bez velkých potíží vydávalo vojensky neutrální Rakousko, naproti tomu německá vláda měla obavy z reakce ruské armády a víza v dramatických dnech a týdnech po invazi téměř nevydávala. Davy Čechů tak mířily na jih do Rakouska. Tamní ministr vnitra Franz Soronics 10. září 1968 referoval, že v záchytných táborech na území Rakouska se zaregistrovalo během prvních dvaceti dnů po invazi víc než 86 tisíc československých občanů. Provoz na hranicích byl velký.10 Jirous později prohlásil, že také napřed „považovali s Věrou za samozřejmé, že budou emigrovat“. Není už ale jasné, jak dlouho pro ně tahle samozřejmost trvala. Určitým problémem bylo, že Jirous pořád ještě neměl cestovní pas, a jak později vzpomínal, ani si jej nesnažil zařídit, a Věra ho k tomu podle všeho výrazněji netlačila. Později přičítal absenci cestovního pasu své „těžce traumatické“ nechuti obcházet úřady nebo i jen napsat úřední dopis. Patrně hlavní potíží ale byla nejistota, nakolik do ciziny skutečně chtějí. Jirous neuměl cizí jazyky a soustavněji se je zatím neučil. Jan Ságl vzpomíná, že ti, kdo skutečně chtěli emigrovat – jako Dušan Kadlec, Karel Voják nebo jejich další kamarád Dalibor Veselý –, nevedli žádné dlouhé řeči, prostě se sebrali a odjeli. Naproti tomu Ságlovi a Jirousovi vedli hovory o emigraci po příjezdu okupačních armád skoro pořád, odhodlání ovšem bylo o to menší. „Nakonec to obvykle skončilo u závěru, že jsme tu byli dřív než bolševici, tak ať jdou do prdele oni,“ říká Ságl. Podstatný byl ale pro ně také pocit, že se dala v Československu i po okupaci pořád dělat spousta zajímavých věcí. Československý parlament sice už na podzim 1968 v rámci ústupků okupantům zrušil paragraf o nepřípustnosti cenzury a zároveň zřídil nový cenzurní úřad – Úřad pro tisk a informace, který měl hlídat, aby nebyly zveřejňovány „žádné informace protiřečící státnímu zájmu“, jak se psalo v odůvodnění. Několik týdnů nato začalo zakazování kritických časopisů.11 Navenek však změna celkové atmosféry nepřišla naráz. Sovětští komunisté, pod jejichž taktovkou se politické změny po invazi odehrávaly, si počínali chytře, nesnažili se o žádný rázný řez, rychlé potlačení svobod a tím i zákaz nekonvenční kultury. Neusilovali dokonce ani o okamžitou výměnu populárních lidí v čele státu. Vše probíhalo postupně, takže pocit, že stále zbývá spousta prostoru pro svobodné vyjádření, byl celkem normální. To se týkalo i Primitives, kteří si v prosinci zahráli na II. Československém beat festivalu opět v Lucerně. Zorka Ságlová ušila kostýmy, Věra pokreslila obličeje muzikantů symboly planet. Opět měli ohňovou show a pocit celkem obstojné umělecké svobody. V polovině listopadu poslal Padrta Jirouse se Ságlem jako reportéry do Bratislavy na první bienále mladých zvané Danuvius 68. I to bylo poznamenané svobodou předchozích měsíců. Jak si můžeme přečíst v Jirousově recenzi ve Výtvarné práci, zaujala ho třeba expozice výtvarníka Stanislava Filka. Byla umístěna do malé místnosti s podlahou ze zrcadlových dlaždic a stěnami se závěsy z igelitu, proloženými pruhy z plexiskla a zrcadel. Na dvou protilehlých 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241420
stěnách, vybavených promítacími plátny, se střídaly diapozitivy s portréty předních domácích politiků a výjevy z jarní volby prezidenta Ludvíka Svobody. Do toho řvalo běžné rozhlasové vysílání. Efekt byl takový, že se po nějaké chvíli nedalo uvnitř instalace vydržet. Jirous ve své recenzi také píše, že dva zahraniční umělci se už kvůli politickému dusnu do Bratislavy nedostali. Americký umělec bulharského původu Christo měl totiž vystavovat na bratislavském náměstí monument 540 sudů od oleje. Dodávka – byť s menším počtem – byla dohodnutá s firmou Shell z nedaleké Vídně, po okupaci už ale úřady akci takových rozměrů se symboly západní firmy nepovolily. „Je nesmírná škoda, že se nemohl záměr realizovat,“ píše Jirous s tím, že by to byla „v našich podmínkách jedinečná expanze umění do organismu města“. Druhý autor, Švéd Erik Dietman, odmítl vystavovat kvůli přítomnosti ruských tanků ve městě. Jirous se přesto vracel do Prahy spokojený a pochvaloval si, jak je důležité, že se „v dnešní situaci vůbec mohla tato výstava moderního umění konat“. V dalším roce se již bienále v Bratislavě kvůli negativnímu rozhodnutí úřadů neuskutečnilo. Koncem roku se Jirous, Věra a Ságlovi připravovali s Primitives na akci, která bude později označena za vrchol jejich dvouleté spolupráce. Mělo to být druhé pokračování ze série živlů, po vodě se chystali uctít vzduch. Koncert dostal název Bird Feast a výtvarná sekce pro něj připravila ještě propracovanější produkci než pro předchozí Fish Feast, jenž proběhl o rok dříve. Jirous a spol. byli zkušenější a lépe věděli, co vlastně chtějí s Primitives dělat. Také už tušili, že časy kapely se nachylují a může jít o poslední akci, jakkoli v té době předběžně plánovali ještě třetí živel – oheň. Přípravy byly velké. Jirous, Věra, zpěvák Primitivů Ivan Hajniš a další se vydali do pražské zoo nahrát ptačí zvuky. Měli s sebou magnetofon s mikrofonem a mezi klecemi se snažili vyprovokovat ptáky k nějakému projevu. To samé zkoušeli i venku ve volné přírodě. Také si půjčili malou ruční kameru, aby mohli pouštět záběry ptáků na plátno během koncertu. Později se sešli u Ivana a Věry v bytě na Balabence a vyráběli plakát. Muzikanti se svlékli do spodního prádla a Věra jim na obličej, hrudník a břicho kreslila podle obrázků z knížek symboly kabaly, židovské mystiky, o kterou se v té době zajímala. Pomalovaní a polonazí Primitives pak pózovali Ságlovi na fotky, z nichž se plakát vyráběl. Akce se protáhla do večera a stal se z ní zvláštní mejdan, nebo – jak říká Jan Ságl – happening. Hajniš se po vzoru tehdy už známého provokativního záběru nahého Franka Zappy sedícího na záchodě nechal vyfotit úplně nahý jen s ptačím hnízdem před rozkrokem. Erno Šedivý, který na akci rovněž přišel, měl vlasy svázané do několika pramenů a taky se fotil téměř nahý. Momentky z fotografování polonahých muzikantů v sobě nesou svobodomyslnost a stále i bezstarostnost, která měla brzy z celé země na dlouhá léta zmizet. Sedmnáctého ledna, tedy den poté, co se na Václavském náměstí zapálil Jan Palach, a dva dny před jeho smrtí, Bird Feast vypukl – opět samozřejmě v Music F Clubu. Jirous a spol. si přes známé půjčili vycpané ptáky z Národního 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241420
muzea. Na drůbežích jatkách v Libuši si dohodli malé nákladní auto plné peří. Na zdi v klubu potom připevnili vycpané ptáky a po zemi rozházeli peří. Hrálo se opět ve dvojím sledu – odpoledne a večer, jak tehdy bývalo zvykem. Opět hráli Primitivové převzaté písničky, byť v trochu jiné atmosféře. Dříve to byla z nouze ctnost, náhrada za nedostatek vlastní skladatelské invence. Půl roku po obsazení země ruskými vojáky ovšem zněla angličtina z pódia Efka docela vzdorovitě. Především se ale akce stala jedním z vrcholů avantgardy, jež byla v šedesátých letech v Praze k vidění. Z Paříže dokonce přijel na pozvání Jiřího Padrty Pierre Restany, již zmiňovaný významný teoretik moderního umění, i s přáteli. I když není jisté, jestli Prahu navštívil kvůli Bird Feastu, do Music F Clubu přišel a podle pamětníků byl výtvarnou koncepcí akce příjemně překvapený. Bylo to celé skutečně nevšední. Ze zdí shlíželi svými skleněnými pohledy vycpaní ptáci. U vchodu ve vitríně, pro zesílení vizuálního efektu zevnitř vylepené alobalem, seděla ani ne dvacetiletá náhodná fanynka Primitives z Prostějova. Věra ji nechala svléct donaha, pomalovala jí obličej, tělo polepila medem a obalila peřím. Konsternované návštěvníky tak vítal podivný pták-člověk poněkud dekadentního vzezření. (Dívka údajně utekla z domova a přidala se k Primitives, rodiče ji později podle fotek uveřejněných v novinách poznali a přijeli si pro ni do Prahy.) Ohně během Bird Feastu nehořely. Prostor klubu byl totiž plný poházeného peří z jatek, které po sobě návštěvníci házeli, takže celým prostorem se vznášel prach a poletovala brka. Z reproduktorů se ozývaly ptačí zvuky a na plátně nad pódiem běžely filmové záběry s ptačími motivy. U stropu nad muzikanty visely velké igelitové válce naplněné vzduchem. Během hudební produkce pak členové kapely do sálu hodili několik živých holubů, kteří se v prostoru v panice třepotali a hledali cestu ven. Možná podobně na tom byli kvůli hlasité hudbě a agresivní výtvarné instalaci někteří lidé z publika. Bird Feast se zkrátka vydařil. I v dalších týdnech byly v Praze patrné známky svobody, kořeněné zbytkem vzdoru. Kina dosud promítala Jasného film Všichni dobří rodáci. Noviny psaly o konfliktech ruských vojáků s místními lidmi. Ještě v únoru hrálo státní rádio proslulý song s názvem „Dobře míněná rada“, známý spíš jako „Běž domů, Ivane“ – kabaretní výsměch ruským okupantům. Písnička dokonce vyhrála v Černého rozhlasové soutěži Čtrnáct na houpačce. V únoru 1969 také vyšla legendární deska Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, kde Kryl přímo reagoval na okupaci Československa. Jiří Černý na dokreslení atmosféry vzpomíná, jak si mu coby členovi ediční rady Supraphonu, většího ze dvou povolených hudebních vydavatelství, stěžoval ředitel, proč Kryla nevydal právě Supraphon. „Prosazoval jsem to, vy jste to ale nechtěli,“ namítal Černý. „Měl jste mě přesvědčit,“ odpověděl ředitel. Zakrátko už ale musel být jistě rád, že k žádnému přesvědčování nedošlo. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241420