nahé tělo sklouzává na dlaždice a s pláčem přicházejí vzpomínky. Vracím se v čase zpět do doby, kdy jsem s Rudou po jeho smrti prožívala dobrodružství v Berouně. Spěšně vystupuji po schodech, běžím a slyším. Osobní vlak… „Ach!“ Zhluboka dýchám, má ústa jdou do širokého úsměvu, div si neroztrhnu koutky. Prožívám na Hlavním nádraží euforii, kam se hrabe orgasmus, tomuto pocitu se nevyrovná. U pokladny s netrpělivostí platím jízdenku, spěchám pro kávu a rychle přicházím na nástupiště číslo jedna. Odjíždím do Berouna. Přichází průvodčí a kontroluje mou jízdenku. „Děkuji vám za hezký úsměv,“ povídá a odchází. Cestu si zpříjemňuji hudbou a než se naději, vystupuji v Berouně na nádraží. Před nádražní halou se vítám s Rudou a společně pokračujeme na most. Jdeme do kopce a já si užívám poryv větru a blízkost Rudy. Po půl hodině přicházíme na prašnou cestu. Okolo nás je na jedné straně louka a za ní se rozprostírá les. Na druhé straně je louka vyvýšena do mírného kopce, s pěkným výhledem na Beroun. Právě tam jdeme. Pokládám na zem krosnu a vytahuji z ní buben Djembe. Sedím v trávě, rozhlížím se do dalekého kraje a je mi smutno. „Proč jsi musel umřít?“ Ruda neodpovídá a oba jsme smutní. Bubnuji a celým krajem se nese zvuk tohoto nádherného bubnu. Když už mě bolí ruce, buben odkládám. Svlékám veškeré horní oblečení. Lehám si do trávy, pozoruji plující mraky po obloze a soustředím se na svá nahá ňadra. Cítím příjemný, chladivý vítr. Ruda mě se zájmem pozoruje a mé tváře červenají.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241303
Opouštím myšlenky na Beroun a vracím se zpět do sprchy, kde pláču bolestí a zármutkem. „Proč jsi musel umřít?“ Hladím své bolavé a mokré tělo a každá má buňka v těle křičí bolestí. Stojím ve sprše a pláču. Celá se umývám, vypínám vodu a s tím ztišuji i svůj pláč. Vylézám ze sprchy a v pokoji se oblékám. Vytahuji z krosny rajčata, která oplachuji a pojídám. Pocit smutku, který mou bytost doprovází, mi ani tuto lehkou večeři nedopřeje. Jdu si vyčistit zuby a pak rovnou pod peřinu. Hodnotím dnešní den a celý uplynulý rok. Vím, že čas vše nezahojí, jen odsune nezhojitelné z centra pozornosti. Vím, že pesimista si stěžuje na nepříznivý vítr, optimista čeká, až se změní na příznivý a realista přizpůsobí plachty. Abych žila tak, jak si Ruda přeje, musím odsunout nezhojitelné z centra pozornosti a přizpůsobit se realitě. Realitě, že život jde dál. Po roční cestě věčné tulačky vím, že musím chtít. Chtít žít, prožívat, radovat se, smát se a naplno milovat život. Musím dát svému životu smysl. A já to udělala v okamžiku, kdy se ze mě stala Tančící Divoška. V písničce, kterou si na svých túrách často pouštím, se zpívá: Já nejsem tak slepý, že nemohu vidět. Nech to ležet, nech to být (Don’t Play Your Rock’n R…). „Jsi v mém srdci a vždy budeš. Vím, že nejsi slepý a že to musím nechat ležet a nechat být. Jen to je strašně těžké, i když vím, že život ti to nevrátí.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241303
To už mi příště nedělejte! Vytahuji z kapsy bundy zvonící telefon a z displeje čtu nahlas – hrobník. „Cože? Tak brzy!“ Ukládám telefon zpět do kapsy, abych ho po deseti minutách znovu vyndala, vytáčím – hrobník. „Dobrý den, já jsem Marie od Romany.“ „Dobrý den, Romana říkala, že jste malá, štíhlá a krásná.“ „Romana kecá, to si s ní vyřídím. Jsem malá, tlustá a ošklivá.“ „To se k sobě budeme hodit. Já jsem malý, tlustý a ošklivý. Proč jste se rozhodla udělat si se mnou výlet?“ „Kvůli své práci.“ „Máte na mne nějakou otázku?“ „Ano, jednu bych měla. Co když omdlím?“ „To buďte v klidu, v márnici je spousta doktorů. Potom můžeme zajít na skleničku, myslím, že to budete potřebovat. Dobře, tak jsme domluvení. Budu se na vás moc těšit. Pokud souhlasíte, setkáme se u vlakového nádraží na Karlštejně.“ „Dobře. A jak vás poznám?“ „Podle pohřebního vozu.“ Hlasitě se směju. „To máte pravdu. Jak mě tak blbá otázka mohla napadnout. Tak zatím na shledanou.“ „Na shledanou.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241303