97
Ostře sledovaný. Girardengo na titulní straně přílohy Gazzetty.
nu trhací kalendář. Piemontesi je uštván, rozebrán, zničen. Hází kolo do příkopu a končí. Tentokrát nemá nic. Najednou vede Girardengo o minutu před Brunerem. Ale v sedmé etapě přes kopce Abruzza, na největších rampách u Sulmony, campio nissimo opět potkává na Giru paní Smůlu, kterou jeho fanoušci tolikrát proklínali. Brunero akceleruje, Binda se hned zlomí, Girardengo se snaží udržet, zavile se opírá do pedálů. Na vrcholu stoupání však zjistí, že má nalomený rám! Ne, tohle neopravím. Vzdát je podle něj jediným řešením.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241189
98
Spurt 4. etapy. Girardengo poráží Bindu v Římě.
Giuanin Brunero je nyní jasným lídrem, s náskokem patnácti minut. Už se naučil jezdit rychleji i tehdy, když se silnice právě nezvedá vzhůru. Přesto je to stále především vrchař v časech předcházejících těm, kdy se fandící dav do vrchařů zamiluje. Nevítězí na každém profilu tratě jako Girardengo nebo Binda, nerozdává naučené úsměvy fotografům, nemá zdaleka tolik reklamních smluv jako oni. A opět poslouchá, jak reportéři jeho vedení znevažují a píšou: „Brunero těží z potíží jiných.“ Zničujícím útokem při stoupání na apeninské Terminillo se je snaží umlčet. Vyhrává Giro o patnáct a půl minuty před svým oficiálním pomocníkem Bindou. Stává se prvním trojnásobným šampionem závodu. Ačkoliv... „To bylo od Giuanina vážně povedené představení,“ říká přihlížející Carlo Galetti. „Ale první, kdo vyhrál třikrát, jsem byl ve skutečnosti já. To jen Cougnet mě ve dvanáctém roce o individuální vítězství připravil tou jeho týmovou soutěží.“ Dva velcí muži náležející do Galettiho pionýrské generace toho roku na Giru stále startují coby individuálové. Giovanni Rossignoli končí ve 43 letech sedmnáctý. Šlape na kole od chvíle, kdy 20. století začalo, a pokračuje v tom i po Velké válce. Hned první dva ročníky Gira by vyhrál, kdyby se tehdy místo bodů sčítal čas. Cougnet o něm psal: „Jeho styl bez rytmu a elegance má v sobě cosi nechutného, přesto vede k nádherným výsledkům.“ Rossignoli pro cyklistiku dýchá. „Je mou velkou láskou,“ každého ujišťuje. Costamagna o něm vypráví, jak po skončení Gira 1913 sám spořádal velký vojenský hrnec špaget s omáčkou, určený pro deset osob. Když už v roce 1922 nesehnal tým, přihlásil se jako nezávislý a sháněl si sám ubytování a jídlo. Lidé ho u tratě poznávali a tleskali mu. Mrkal na ně, potřásal si s nimi rukou, debatoval s fanoušky za cílem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241189
99
Potřetí. Giovanni Brunero vítězí na Giru 1926.
V etapě do Portorože nabral ztrátu dvou hodin, protože se zastavil na oběd s jistým gentlemanem z Terstu, tvrdícím, že je jeho největším fanouškem. Až v květnu 1927 se s Girem definitivně loučí. Naopak Diavolo Rosso neboli Rudý ďábel Giovanni Gerbi tu je i nadále. Věčnému, přesto tolik oblíbenému potížistovi dal před lety přezdívku kněz, když ve svém rudém cyklistickém svetru vjel doprostřed náboženského procesí. Kdysi trénoval s cihlami připevněnými ke kolu. Příběhy o jeho síle, odvaze, rebeliích, pranicích i podvodech se staly legendami. Ještě v roce 1932, v šestačtyřiceti, na Giru nastoupí. První etapu dokončí s hodinovou ztrátou mimo časový limit, ale rozhodne se pokračovat, ač neklasifikovaný: „Dojedu až do Milána. Možná v kouscích, ale dojedu.“ Slovo dodrží. Co na tom, že za cílem se rozhlédne a pronese: „Všichni kromě mé ženy už šli domů.“ Manželka Pinotta na něj čeká s pugetem růží, trofejí pro svého šampiona. Teprve tehdy dává Gerbi Giru sbohem. V Asti po něm pojmenují bar, povede svoji firmu na výrobu kol s více než stovkou zaměstnanců a usadí se ve velkém bytě, který z poloviny promění v muzeum. Na návštěvu sem za ním tu a tam přijdou starostové, biskupové, admirálové i další přátelé, toužící po setkání se slavným jezdcem. I největší hvězdy, jež zazáří na cyklistickém nebi, však bude okázale ignorovat, jako by chtěl myslí setrvávat jen ve své době. „Tihleti Bartaliové, Coppiové a ti cizinci...“ Nedopoví, máchne rukou. To už je jiný svět. Do něj on nepatří. Když se jej mladý reportér zeptá na jeho někdejší podvůdky, zareaguje: „Víte co? Jsem velmi zaneprázdněn.“ A ukončí rozhovor. V květnu 1954 leží Giovanni Rossignoli v nemocnici v Pavii a cítí, že smrt je blízko. Tehdy dostává nečekanou návštěvu. Giovanni Gerbi usedne na kraj jeho postele a vzpomíná na dávné dny jejich bitev na Giru i společné cesty na Tour. Potom odejde a popřeje mu štěstí. Cestou domů 68letý milovník rychlosti Gerbi havaruje se svým sportovním vozem, těžce zraněn vyleze z vraku, odvážejí ho do nemocnice. Tam se vytrvale snaží vstát z postele. „Pokud mám umřít, tak na svých nohách,“ zatvrzele opakuje. Až o rok později si smrt najde i jeho. Costante Girardengo vyhrává v roce 1927 v páru s Bindou šestidenní v Miláně. Jejich vztah je chladný. Po skončení závodu si ani nepotřesou rukou. Nikdy nebudou přáteli. Girardengo bude zkoušet štěstí na Giru dalších deset let, jenže už nikdy tu nepojede o titul. Na jeho kontě tak zůstanou dva. Kolik by jich asi získal nebýt Velké války? Stává se přítelem Mussoliniho synů Bruna a Vittoria. Jeho kamarádem z dětství je také jeden z nejslavnějších italských lupičů a anarchistů Sante Pollastri, přezdívaný Robin Hood Novi Ligure, jenž má údajně na svědomí devět vražd. Pollastri utekl do Francie, ale za Gi-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241189