Nuala Ellwood „V Sýrii. No tak to se omlouvám,“ ušklíbne se. „A nevě děla jsem, že natáhne bačkory, takže jsem tě nemohla varo vat předem. Bylo mi jasné, že bys na pohřeb stejně nepřijela, tak k čemu zacházet do podrobností? Nebyla jsi tady už roky. Vím o tobě, jen když si náhodou přečtu tvoje jméno v novi nách.“ „Teď mi křivdíš, Sally,“ bráním se. „Ano, kvůli práci bý vám často pryč, ale kdybych věděla, že se mámin stav zhoršil, všeho bych nechala a jela za ní. Ty to moc dobře víš.“ Přikývne a já jí vidím na očích, že si uvědomuje svůj pře šlap. Alkohol ji naplňuje nenávistí, ale už vyprchává, a brzy začne být naopak lítostivá. Pokaždé je to stejné. „No a jak se pořád máš?“ zeptá se nakonec. Místností se rozhostilo moje tíživé mlčení a ona si mě snaží udobřit. Za chvíli mě nejspíš požádá, abych jí skočila koupit něco k pití. „Nevypadáš moc dobře.“ A já se na ni podívám, na svoji malou sestřičku, kterou jsem celé dětství ochraňovala, a najednou mám sto chutí jí to říct. Ta slova mě pálí jak žhavé uhlíky, ale pak uvidím její třesoucí se ruce a rozmyslím si to. „Jsem v pohodě,“ odpovím. „Jenom na mě asi něco leze.“ „To máš z toho, že se furt trmácíš po všech čertech,“ po hrdlivě ohrne horní ret. „Bůhví, cos někde chytila. Dnes a denně to vidím ve zprávách. Jak se jmenuje ta nejnovější nemoc? Ebola? Musíš na sebe dávat větší pozor.“ Zhluboka se nadechnu a říkám si, že se nesmím nechat vytočit. Je tady opravdu odporný smrad. „Nejsem nemocná,“ řeknu. „Jen trochu unavená.“ Pokrčí rameny a pak chvíli sedíme v trapném tichu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241104
Co zbylo z mojí sestry „Potřebuju se něčeho napít,“ oznámí a zvedne se z křesla. „Dáš si taky?“ „Prosila bych sklenici vody,“ odpovím. „Jestli to není pro blém.“ Snažím se udržet přátelský tón, abych se vyhnula kon frontaci, ale můj hlas zní přesto dost nabroušeně. Nezdá se však, že by si toho Sally všimla. „Pojď dovnitř,“ vybídne mě a zamíří ke dveřím. Jdu za ní ze zimní zahrady do obývacího pokoje. Tady není takový nepořádek: na krbové římse stojí vázy s čerstvý mi květinami a na područce gauče leží hromádka nějakých papírů. Je jasné, že zimní zahrada je Sallyino doupě, kam se schovává před okolním světem. Zbytek domu je zřejmě Pau lovou doménou, a když se posadím a zabořím se do měk kého čalounění křesla, v duchu ho polituju. Jak strašně osa mělý si asi musí připadat v tomhle velkém domě bez dítěte a s manželkou, ze které zbyl jen stín. „Máš nějaké zprávy o Haně?“ zeptám se, když se Sally vrátí s pitím. Odpověď znám dopředu, ale přesto se na to potřebuju zeptat. Podá mi sklenici vody a sama si vezme do ruky hrnek s něčím, co voní podezřele jako víno, a usadí se na pohovku naproti mně. Třaslavýma rukama zvedne šálek ke rtům a zhluboka si lokne. „Existuje jen jeden důvod, proč by se Hana ozvala, nebo se snad dokonce vrátila,“ pronese s hrnkem v dlaních. „Aby viděla mámu. Teď je máma po smrti, což znamená, že Hana v podstatě taky.“ „Ale Hana neví, že máma umřela. Jak by se to mohla do zvědět?“ „Byla to první věc, kterou mi řekla, když mi tenkrát zavo 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241104
Nuala Ellwood lala,“ pokračuje Sally trpce, jako by mě ani neslyšela. ,Jak se má babička?‘ Ne: ,Jak se máš? Promiň, že jsem ti způsobila tolik trápení.‘ Ne, jediná osoba, o kterou se zajímala, byla její zatracená babička.“ „Měly k sobě hodně blízko,“ řeknu. „To se dá pochopit. Měla by vědět, co se stalo. Máma by určitě chtěla, aby to vě děla.“ Sally zavrtí hlavou. „Škoda, žes ji neznala tak, jak jsem ji znala já,“ pokraču je. „Skoro to vypadá, jako bychom každá měly jinou matku. Udělala mi ze života peklo. Nic jí na mně nebylo po chu ti, kdežto tys skládala všechny zkoušky na jedničku a pak se z tebe stala slavná reportérka. Tys byla v máminých očích vždycky ta lepší. Já jsem byla dobrá akorát tak k tomu, abych měla dítě, a i to jsem podle ní pěkně podělala.“ „Pořád máš Paula,“ uklidním ji. „Je to fajn chlap.“ „Ty o nás vůbec nic nevíš,“ odsekne. „Já a Paul? Mezi námi je konec. Poslední dobou už tady skoro není. Nemůže se na mě ani podívat.“ Její sebelítost mě začíná štvát. „A ty se mu divíš, Sally? S alkoholikem se žije těžko. Kdo jiný než ty by to měl vědět? Jsou ale místa, kam se člověk může obrátit o pomoc.“ „Dej mi pokoj,“ odbude mě a najednou vstane z gauče. „Roky jsem tě neviděla, a ty si sem jen tak vpadneš a chceš mi říkat, co mám dělat? Už nejsme děti, Kate. Dneska se roz hoduju sama za sebe.“ Bere hrnek a jde do kuchyně. Slyším, jak si nalévá další dávku, a sevře se mi srdce. „A co Hana?“ zeptám se, když se vrátí do pokoje. „Kdy by ses s ní pokusila znovu navázat kontakt a podat jí ruku na usmířenou, třeba by se to mezi vámi mohlo urovnat.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241104