Robert Bryndza
„Mám povolení sestavit si tým podle svého. Neměl by to být problém, ale jestli ano, dejte mi vědět. Budu potřebovat, abyste se hlásil ve West End Central zítra ráno.“ „Díky, šéfe,“ řekl a překvapil Eriku tím, že se k ní vrhl, aby ji objal. „Fajn, jen to berte s klidem,“ odpověděla, ale uvnitř se cítila potěšená, že existuje člověk, který v ni věří. I když se jedná o někoho s přemírou důvěry, která je pro mládí tak typická. Když Erika vyšla hlavním vchodem z policejní stanice v Bromley, opět sněžilo. Rozloučila se s několika kolegy a pak už byla ráda, že zavírá dveře za těžkým obdobím své kariéry. Přešla ulici a zamířila na vlak. A ani se neohlédla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241003
KAPITOLA 19
D
ruhý den ráno se Erika znovu ocitla před Sparksovou starou kanceláří na policejní stanici ve West End Central. Dveře byly
pootevřené, takže zaklepala a vešla. Za jeho psacím stolem seděla Melanie Hudsonová, zabraná do telefonického rozhovoru. Pokynula Erice, aby vstoupila. Erika vešla a přitom se vyhnula místu na koberci, kam se zhroutil Sparks. Během čtyř dní se změnilo jen málo. Z okna byl stejný výhled na šedivou oblohu a sněhem pokryté střechy domů. Melanie byla „pověřeným superintendantem“, což si také napsala na kus papíru, kterým přelepila štítek se Sparksovým jménem na jeho stole. Nejednalo se o projev zlé vůle a Erika by možná udělala to samé. Jen to podtrhovalo samu podstatu policie. „Dobře, Eriko, doufám, že to zvládáte,“ řekla Melanie, odložila telefon a promnula si spánky. „Sparks mi tady nechal tuny nevyřešených případů, je nutné dohnat administrativní záležitosti, slíbil finanční zdroje, které neměl…“ Melanie zmlkla. „Omlouvám se, musí být pro vás těžké znovu se sem vrátit. Už se vás někdo ujal?“ „Ne.“ Když přišla do kanceláře, několik policistů od ní odvrátilo pohled. Z ničeho je neobviňovala, zřejmě by se zachovala stejně. „Dobře. Zorganizovala jsem na Sparkse sbírku – hledejte žlutý kyblík. Koupíme pořádnou kytici a… Hmm… Zbytek dáme na charitu.“ – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241003
Robert Bryndza
„Víte, kdy bude pohřeb?“ zeptala se Erika. Melanie zakroutila hlavou. „O jakou charitu se jedná?“ „Něco se speciálními potřebami, myslím. Je to napsané na kyblíku. Máte moje poznámky a složky k případu Lacey Greeneové a Janelle Robinsonové?“ „Ano, a mám v úmyslu urychlit…“ Zazvonil telefon a Melanie ho zvedla. „Můžete vydržet…“ Dlaní přikryla sluchátko. „Eriko, poradila bych vám, abyste kopala trochu víc do hloubky, než ty dvě vraždy spojíme.“ „Důkazy existují. Na veřejnost s tím ještě jít nechci, ale musíme se začít vyptávat.“ „Vyptávejte se, jak chcete, ale jděte na to s rozmyslem… Budete sedět na druhé straně a vašemu týmu bez problému zajistím vše, co budete požadovat.“ „Jistě budou vycházet s každým…“ „Zavřete dveře, až budete odcházet,“ poprosila ji Melanie a vrátila se ke svému telefonátu. Aspoň mě nepožádala, abych ji oslovovala „madam“, řekla si Erika v duchu, když vycházela z kanceláře. Potěšilo ji, že Melanie vše akceptuje a necítí k ní žádné nepřátelství. Zajímalo by ji, jestli je Melanie pověřeným superintendantem s vyhlídkou, že povýšení opravdu získá, ale podařilo se jí tu myšlenku zatlačit někam do pozadí. Všechny týmy, které společně obývaly velkou kancelář, byly v plné práci. V pozadí se ozýval hlasitý hovor a zvonění telefonů. Prošla kanceláří na místo, které jí vyhradili – stísněný přeplněný prostor se stoly, ohraničený dvěma panely z matného skla. Nízký strop klaustrofobický pocit ještě umocňoval. – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241003