bylo přinejmenším stejně tak pevné jako to se mnou a s mými dcerami. Přes tahle ano jsem natahovala tmavé závoje, a když už se tu a tam trochu roztrhly, rychle jsem se chytala silných slov o světě budoucnosti: všechno se mění, vynalézáme nové formy soužití a další bláboly, které jsem sama vykládala nebo psala, jakmile se mi naskytla příležitost. Ale těžkosti na mě doléhaly každý den, nepřetržitě vytvářely trhliny. Město se ani trochu nezlepšilo, okamžitě mě umořilo svým nepořádkem. Via Tasso se ukázala nepohodlná. Nino mi sehnal auto z druhé ruky, bílý Renault 4, které jsem si hned oblíbila, ale ze začátku jsem ho odmítala používat, končila jsem uvězněná v zácpě. Námaha, s níž jsem čelila tisícovce věcí každodenního života, byla mnohem větší, než kdybych jim čelila ve Florencii, v Janově, v Miláně. Dede hned od prvního školního dne nesnášela učitelku i spolužáky. Elsa, která chodila do první třídy, se pokaždé vracela s rudýma očima, posmutnělá a odmítala mi povědět, co se jí stalo. Začala jsem je kárat obě dvě. Říkala jsem jim, že nedokážou reagovat na nesnáze, neumějí se prosadit, neumějí se přizpůsobit a že se to musí naučit. V důsledku toho se sestry proti mně spolčily: začaly mluvit o babičce Adele a tetě Mariarose jako o božstvech, která jim zařídila šťastný svět přímo na míru, stále výslovněji dávaly najevo, že se jim po nich stýská. Když jsem si je chtěla udobřit a přitáhla jsem si je k sobě, mazlila jsem se s nimi, objímaly mě rozmrzele, občas mě odstrkovaly. A moje práce? Začalo být stále zřejmější, že zejména v takové příznivé fázi bych udělala líp, kdybych zůstala v Miláně, našla si zaměstnání v nějakém nakladatelství. Nebo šla aspoň do Říma, vzhledem k tomu, že jsem se na svých propagačních cestách seznámila s lidmi, kteří se nabídli, že mi pomůžou. Co jsme já a moje dcery pohledávaly v Neapoli? Byly jsme tam, jen aby byl spokojený Nino? Lhala jsem sama sobě, když jsem se viděla jako svobodná a nezávislá? A lhala jsem svým čtenářům, když jsem hrála roli té, která se svými dvěma knížečkami snažila každé ženě pomoci, aby si přiznala to, co si neuměla říct? Byly to jen fráze a mně se hodilo jim věřit, ale ve skutečnosti jsem se ničím nelišila od 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240593
svých tradičnějších vrstevnic? Nechávala jsem se navzdory všem těm řečem vynalézat mužem do té míry, že se jeho potřeby prosazovaly na úkor těch mých a potřeb mých dcer? Naučila jsem se utíkat sama před sebou. Stačilo, aby Nino zaklepal na dveře, a lítostivost se rozplynula. Říkala jsem si: teď je život tohle a jinak to nejde. Mezitím jsem se snažila přinutit se ke kázni, nevzdávala jsem se, pokoušela jsem se být bojovná, občas se mi dokonce podařilo cítit se šťastná. Byt se leskl světlem. Z balkonu jsem viděla Neapol táhnoucí se až k okrajům žlutomodrého odrazu moře. Vytáhla jsem dcery z provizoria v Janově a v Miláně a vzduch, barvy, zvuky dialektu v ulicích, vzdělaní lidé, které ke mně Nino vodil i uprostřed noci, mi dodávali jistotu, rozveselovali mě. Vozila jsem holky k Pietrovi do Florencie a tvářila jsem se spokojeně, když za nimi přijel do Neapole. Vždy jsem ho ubytovala u sebe doma a bojovala jsem s Ninovými námitkami. Ustlala jsem mu v pokoji u dcer, které mu dávaly najevo svůj cit, jako kdyby ho předváděním toho, jako moc ho mají rády, chtěly u sebe zadržet. Pokoušeli jsme se mít nenucený vztah, vyptávala jsem se na Dorianu, na jeho knihu, která byla pořád těsně před vydáním, jenže vždycky se objevily další detaily, které bylo třeba prohloubit. Když se holčičky tiskly ke svému otci a mě si nevšímaly, využívala jsem toho k rozptýlení. Scházela jsem po via Arco Mirelli a procházela jsem se po via Caracciolo podél moře. Nebo jsem vyšla po via Aniello Falcone až k parku Floridiana. Vybrala jsem si lavičku a četla jsem si.
31 Z via Tasso byla čtvrť jen velice vzdálené vybledlé suťové pole, jen směsný městský odpad na úpatí Vesuvu. Chtěla jsem, aby to tak zůstalo: byla jsem teď někdo jiný, chtěla jsem to zařídit tak, aby se mě znovu nezmocnila. Ale i v tom případě jsem měla tendenci klást si předsevzetí, které bylo křehké. Už tři nebo čtyři dny poté, co jsme se v bytě s námahou zabydlely, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240593
jsem podlehla. Nastrojila jsem holčičky, sama jsem se pečlivě naparádila a řekla jsem: teď půjdeme navštívit babičku Immacolatu, dědečka Vittoria a vaše strýce. Vyrazily jsme brzy ráno, na piazza Amedeo jsme vlezly do metra, holky byly nadšené z ostrého průvanu způsobeného příjezdem vlaku, který cuchal vlasy, lepil šaty k tělu, bral dech. S mámou jsem se neviděla ani neslyšela od toho jejího výstupu ve Florencii. Bála jsem se, že se se mnou odmítne setkat, a asi proto jsem nezavolala, abych ohlásila naši návštěvu. Ale musím být upřímná, byl za tím i jiný, skrytější důvod. Zdráhala jsem se si přiznat: jsem tady z toho a toho důvodu, chci jít sem a chci jít támhle. Čtvrť pro mě ještě víc než mé příbuzné znamenala Lilu: naplánovat tu návštěvu by také znamenalo položit si otázku, jak to chci udělat s ní. A já ještě neměla konečné odpovědi, takže bylo lepší ponechat to náhodě. V každém případě, jelikož se mohlo stát, že bychom ji potkaly, jsem věnovala vzhledu holčiček i tomu svému maximální pozornost. Přála jsem si, aby si případně uvědomila, že jsem noblesní dáma a že moje dcery netrpí, nejsou vykořeněné, mají se naprosto skvěle. Vyklubal se z toho den nabitý emocemi. Prošla jsem tunelem, minula jsem benzínku, kde pracovala Carmen se svým manželem Robertem, a přešla jsem dvůr. Vyšla jsem s bušícím srdcem po otřískaném schodišti starého činžáčku, kde jsem se narodila. Dede s Elsou byly vzrušením bez sebe, jako kdyby klouzaly vstříc kdovíjakému dobrodružství, já jsem je narafičila před sebe, zazvonila jsem. Ozval se mámin kulhavý krok, otevřela dveře, vytřeštila oči, jako kdybychom byly tři duchové. I já jsem proti své vůli dala najevo údiv. Mezi osobou, kterou jsem čekala, že uvidím, a tou, kterou jsem měla před sebou, byl pořádný rozdíl. Máma se hodně změnila. Na zlomek vteřiny mi připadala jako jedna její sestřenice, kterou jsem párkrát viděla jako malá a která se jí podobala, i když byla o šest nebo sedm let starší. Byla mnohem hubenější, lícní kosti, nos, uši se zdály být obrovské. Snažila jsem se ji obejmout, vysmekla se mi. Táta doma nebyl, Peppe s Giannim taky ne. Dozvědět se o nich něco bylo 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240593