Tohle byl teď její život, musí si za ním stát, i když měla pocit, který zná každý, kdo musí něco udělat úplně sám: cítila se jako malé nazlobené dítě. Nadechla se. „Vlastně tu chci otevřít pojízdné knihkupectví. Jezdit po městečkách, ve kterých žádné není, jako tady.“ Lesley pozdvihla obočí. „Vážně?“ „Ach, ano,“ řekla Nina a rozhlédla se úzkostně kolem sebe, jen tak pro případ, že by Lesley někde ukrývala knihkupectví a nemínila se s ní dělit o zákazníky. „Máte nového E. L. Jamese?“ „Ne, bohužel,“ řekla Nina omluvně. „Ale můžu ho sehnat! A taky mám něco, co by se vám mohlo líbit ještě víc.“ Lesley na ni podezřívavě koukla. „O tom pochybuju.“ „V tomhle mi můžete věřit.“ „Já vím, co se mi líbí,“ řekla žena. Nina vzala peněženku a chystala se platit. „No, tak doufám, že se brzy uvidíme.“ * Venku narazila na hlouček lidí, kteří se shromáždili kolem dodávky a nakukovali dovnitř, když otevírala zadní dveře. Knihy byly stále ještě v krabicích na podlaze, ale lidé už začali natahovat krky, aby si je prohlédli. „Ach, dobrý den,“ řekla Nina plaše, náruč plnou nákupu. „Tohle je nová knihovna?“ řekla starší žena s taškou na kolečkách. „Potřebujeme novou knihovnu.“ Další starší paní pokývaly souhlasně hlavou. „To bohužel ne,“ řekla Nina. „Bude to knihkupectví.“ „Tohle je dodávka.“ „Ano, bude to knihkupectví v dodávce.“ „Mně chybí ta knihovna.“ „Mně taky.“
– 100 –
POJIZDNY KRAMEK SNU.indd 100
10.1.2018 10:47:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240527
Nina se usmála. „No, jakmile to bude hotové, budu pro vás mít spoustu krásných knih.“ U dodávky se zastavila mladá žena s kočárkem. „Dobrý den! Prodáváte knížky?“ řekla vesele. „A máte něco pro děti?“ „Určitě!“ řekla Nina a naklonila se do kočárku. „Ahojky!“ „Jmenuje se Aonghus,“ řekla žena. Přimhouřila oči. „Já vím, že by se jim mělo číst, ale on se vždycky začne nudit a mrskat se nebo do něčeho kouše. Většinou do kousátka.“ Aonghus se zašklebil a ukázal dásničky. „Všechny knížky máme rozervané,“ pokračovala maminka. „Tuhle se mě ptali, jestli máme psa, a málem jsem řekla, že ano.“ „Už jste zkoušeli látkové knížky?“ „Ano,“ řekla znepokojeně. „Kousek jedné už spolkl. Takže jsme zpátky u papíru. Aspoň má nějakou vlákninu.“ Nina se usmála. „Počkejte,“ řekla. „Nejste jediná, kdo má tenhle problém.“ Skočila do dodávky a ven přinesla skoro zánovní knížku Nekousej mě. Bylo to neuvěřitelně úspěšné leporelo o různých zvířátkách s velkými zuby. A děti se při jejím prohlížení soustředily na obrovské tesáky někoho jiného místo svých vlastních. „Copak to je?“ „Je to knížka, ve které si může hodně ukazovat. Možná pak nebude muset tolik kousat.“ „Nebo jen svou ruku,“ řekla žena s nadějí. „To by šlo. Děkuju, vezmu si ji! A těší mě, jmenuju se Moira.“ „Mě taky těší, že vás poznávám, Moiro a Aonghusi,“ řekla Nina a došlo jí, že bude na knížky muset dát cenovky. „I vašeho neviditelného psa.“ Moira zaplatila a s velkou radostí podala knížku Aonghusovi, který si ji hladově nacpal do pusy. „Možná bych si ji nechala v tašce, než trochu nacvičíte to ukazování,“ navrhla Nina.
– 101 –
POJIZDNY KRAMEK SNU.indd 101
10.1.2018 10:47:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240527
Dívala se za Moirou, jak odchází, a pak, jako mávnutím kouzelného proutku prodala celou svou zásobu Georgette Heyerové a Norah Loftsové hloučku starých dam, které se kolem ní nashromáždily a stále nadávaly, jak je to hrozné žít bez knihovny. Když dojela zpátky domů, aby si připravila zapékaný květák (hned nato následovalo poznání, že květák bude příště vařit, až bude mít oddělenou kuchyň nebo možnost pořádně větrat), pustila se do umývání dodávky. A bude muset velmi rychle vymyslet způsob, jak sem dostat zbytek knih. Zdálo se, že to bude fungovat. * Příštího dne Nina vyhlédla z okna stodoly na daleká pole, kde se slétávala spousta ptáků. Obloha byla obrovská, šedé mraky visely nad mořem a blížily se jako o závod. Probleskl mezi nimi ostrý paprsek světla. V dálce pršelo a z deště, který zaléval pole sousedního farmáře, se blížila mlha. A později večer pak slabounká růžová záře na horizontu barvila pole do různých odstínů. Pokaždé, když vyšplhala na vrchol kopce Kirrin, rozprostřela se před ní zářivě žlutá pole řepky, až oči bolely. Zdálo se, jako by přímo před ní vznikalo počasí. Nebe byla jedna obří obrazovka plynoucích a kroutících se pohybů. Což znamenalo, že musíte mít svetr navíc, došlo jí. A bundu. Ale stálo to za to. Nadešel čas znovu přejet přes přejezd. Surinder jí to u posledního posezení nad skleničkou vysvětlila jasně: musí překonat své strachy a jít dál, začít nanovo. Prošla si šokem, ale nesmí se tím nechat převálcovat. A navíc byla zvědavá – ale jen zvědavá – jestli Marek a Jim vyzvedli balíček, který nechala viset na stromě. Byl to praštěný nápad a neměla by se k němu moc upínat. Mohl ho vzít kdokoliv. A beztak se nesměli naklánět z vlaku. Už takhle způsobila dost škody. Přesto opatrně zpomalila a zaparko-
– 102 –
POJIZDNY KRAMEK SNU.indd 102
10.1.2018 10:47:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240527