nehledě na původ návštěvníka, čekala porce kaviáru, neboť výhodou této pochoutky je, že si ji můžete vychutnat po troškách i po kilech. Proto byl hrabě malinko zklamaný, když v den zimního slunovratu zjistil, že Piazzu nezdobí věnce, balkony netonou v záplavě světel, na pódiu stojí harmonikář a dvě třetiny stolů jsou prázdné. Ale jak ví každé malé dítě, sváteční nálada přichází zevnitř. Nina v jasně žlutých šatech s tmavě zelenou stuhou kolem pasu seděla na svém obvyklém místě vedle kašny. „Veselé Vánoce,“ řekl hrabě a uklonil se. Nina se postavila a udělala pukrle. „Radostné svátky, pane hrabě.“ Když se usadili s ubrousky v klíně, Nina mu vysvětlila, že později večeří s otcem, a tak si objednala pouze předkrm. „Velmi rozumné,“ řekl hrabě. V tu chvíli se objevil Střelec s malou věží zmrzliny. „Předkrm?“ „Oui,“ odvětila Nina. Střelec před ni položil talíř a zeptal se hraběte, zda si přeje jídelní lístek (jako by ho snad neznal nazpaměť!). „Ne, děkuji vám, příteli. Jen sklenici šampaňského a lžičku.“ Nina, která si počínala stejně systematicky jako ve všech ostatních záležitostech, ochutnávala jeden kopeček zmrzliny za druhým, přičemž postupovala od nejsvětlejšího po nejtmavší. Když se vypořádala s francouzskou vanilkou, přesunula se k citronovému kopečku, jenž dokonale ladil s jejími šaty. „Jsi ráda, že jedeš na Vánoce domů?“ zeptal se hrabě. „Bude hezké zase všechny vidět,“ odvětila Nina. „Ale až se v lednu vrátíme do Moskvy, začnu chodit do školy.“ „Nezdá se, že by tě vyhlídky na školu nějak zvlášť těšily.“ „Bojím se, že to bude strašná nuda,“ přiznala se, „a budou tam samé děti.“ Hrabě vážně přikývl, čímž naznačil, že ve škole je nadměrný výskyt dětí skutečně pravděpodobný. Pak ponořil lžičku do jahodové zmrzliny a podotkl, že jemu se ve škole velmi líbilo. „To mi říká každý.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240284
„Moc rád jsem četl Odysseu a Aeneidu, taky jsem tam potkal své nejlepší přátele…“ „Ano, ano,“ řekl a obrátila oči v sloup. „I tohle mi říká každý.“ „Když ti něco říká každý, občas to bývá pravda.“ „A občas,“ upřesnila Nina, „ti něco říká každý, protože je to prostě každý. Ale proč bych měla poslouchat nějakého každého? Copak každý napsal Odysseu? Napsal snad každý Aeneidu?“ Zavrtěla hlavou a svou řeč rozhodně zakončila: „Jediný rozdíl mezi každým a nikým je hromada bot.“ Hrabě to možná měl nechat být, ale nesnesl pomyšlení na to, že by jeho mladá přítelkyně začala své školní dny v Moskvě s tak skličujícím názorem. A tak zatímco pokračovala tmavě fialovým zmrzlinovým kopečkem (nejspíš rybíz), zvažoval, jak nejlépe vyjádřit klady formálního vzdělání. „Škola má bezesporu i své stinné stránky,“ přiznal po chvíli, „ale myslím si, že nakonec tě velmi potěší, jak si rozšíříš obzory.“ Nina vzhlédla. „Co tím myslíš?“ zeptala se. „Co myslím čím?“ „Tím rozšíříš si obzory.“ Hraběti to přišlo jasné, a tak nebyl připraven svá slova nějak rozvádět. Proto mávl na Střelce, aby si objednal další sklenku šampaňského. Šampaňské se odjakživa používá při křtech lodí a ke zpečetění sňatku, což mnozí přičítají jeho přirozeně slavnostnímu charakteru. Ve skutečnosti však u zrodu troufalých podniků nechybí hlavně díky své jedinečné schopnosti podpořit odvahu a odhodlání. A tak když sklenička dorazila na stůl, hrabě si přihnul tak důkladně, že ho zašimralo v dutinách. „Rozšiřováním obzorů myslím to,“ začal, „že vzdělání ti poskytne představu o šíři světa, jeho divech a mnoha rozmanitých způsobech života.“ „Nesvedlo by to samé i cestování?“ „Cestování?“ „Mluvíme o obzorech, nebo snad ne? O horizontální linii na samé hranici vidění. Nebylo by přínosnější nesedět v úhledných řadách školních lavic, ale dopracovat se ke skutečnému obzoru a podívat se, co leží za ním? Tak to udělal Marco Polo,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240284
když putoval do Číny. I Kolumbus na cestě do Ameriky. A Petr Veliký, když cestoval po Evropě incognito!“ Nina se odmlčela, aby si nacpala pusu čokoládovou zmrzlinou, a když hrabě otvíral ústa, mávla rukou, aby mu naznačila, že ještě neskončila. Zdvořile čekal, až polkne. „Byli jsme včera večer s tatínkem na Šeherezádě.“ „Ach,“ odvětil hrabě (šťastný, že změnila téma). „To nejlepší z Rimského-Korsakova.“ „Možná. Nemám zdání. Hlavní je jedno: podle programu měla kompozice ,učarovat‘ posluchači ,světem Tisíce a jedné noci‘.“ „Říše Aladina a kouzelné lampy,“ doplnil hrabě s úsměvem. „Přesně tak. A popravdě řečeno, všichni diváci vypadali, jako by jim učaroval.“ „Tak vidíš.“ „A stejně nemá žádný z nich v úmyslu odjet do Arábie – i když lampa čeká právě tam.“ Díky zázračnému spiknutí osudu dohrál přesně v okamžiku, kdy Nina skončila, harmonikář na pódiu známou písničku a řídce obsazený lokál propukl v potlesk. Nina se na židli opřela a oběma rukama mávla k ostatním hostům, jako by jejich ovace potvrzovaly její slova. Dobrý šachista se pozná podle toho, že jakmile je porážka nevyhnutelná, převrhne vlastního krále, nehledě na to, kolik tahů mu ještě zbývá. A tak se hrabě zeptal: „Jaký byl předkrm?“ „Výborný.“ Harmonikář začal hrát veselou melodii připomínající anglickou koledu. Hrabě to vzal jako znamení a oznámil, že by rád pronesl přípitek. „Je smutnou, nicméně nevyhnutelnou pravdou,“ začal, „že s rostoucím věkem se naše společenské kruhy zmenšují. Ať už je to sílící vůlí zvyku, nebo slábnoucím nasazením, náhle se ocitneme v malé skupině několika známých tváří. Proto považuji za neuvěřitelný zásah štěstěny, že se mi v tomto bodě života podařilo najít tak neobyčejnou novou přítelkyni.“ Potom si sáhl do kapsy a předal Nině svůj dárek.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240284