Jestli tam Violetta je, určitě se třese strachy z hromu. Dělá to právě teE, někde v Tamouře? Sergio položí ruku na jílec meče. „Neslyšel jsem jejich trubky. Ale je jenom otázka času, než nás spatří. Polovina naší flotily popluje do jejich západní zátoky.“ Ukáže směrem ke dvěma městským zátokám a útesům na jeho severním okraji. „V té západní je jejich hlavní přístav, do kterého není snadné se dostat kvůli úzkému průlivu. Do východní zátoky se dá vplout lehce, ale je plná ostrých skalisek. Tam zamíří druhá polovina naší flotily. Dostaneme se dovnitř, ale nemůžeme tam přistát. Proto zavoláme naše baliry.“ Sergio se odmlčí a pohlédne na mě. „Doufám, že jsi odpočatá, protože budeme potřebovat jednu velikou iluzi neviditelnosti pro nás všechny.“ Přikývnu. I kdyby si Tamourané už našich lodí všimli, určitě nečekají, že se jim rozplynou před očima. Neviditelnost je i přes všechno mé mistrovství stále nejobtížnější ze všech mých iluzí – učinit se neviditelnou ve městě obvykle vyžaduje velké soustředění, abych dokázala malovat na svůj vzhled cokoliv, co je okolo mě, a neustále to měnit, jak se pohybuji. Ale tady, na otevřeném moři, bude stačit, když utkám přes naše lodě opakující se iluzi vln a oblohy. I kdybych udělala několik chyb, Tamourané se budou dívat z dálky. Mělo by být snadné je oklamat. Jestli se mi podaří skrýt celou naši flotilu, nebudou vědět, kde jsme, dokud nebudeme přímo u nich. „A baliry jsou připravené?“ zeptám se a přistoupím k zábradlí, abych se podívala dolů na oceán. Sergio přikývne. „Jsou připravené.“ Vycítím v něm však 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240145