Popojel jsem dvě zastávky tramvají; stál jsem v koutě vozu a říkal si, že uplynulo patnáct let. Představil jsem si sám sebe v patnácti, kdy jsem už zhruba věděl, co mě čeká. U divadla jsem vystoupil. Přešel jsem přes ulici, proti mně kráčela známá žena, servírka z Violy. Že bych zašel do Violy? Díval jsem se za ní, potkal bych tam třeba známý nebo se seznámil s novejma lidma. Byl jsem unavenej. Stál jsem pod hodinama, díval se na lidi, co vcházeli do restaurace, kde jednou seděla a čekala na mě; měla na sobě něco žlutýho; to jsem ještě netušil, že má na břiše plno hnědejch mateřskejch znamínek. Co asi tak právě dělá? A co dělá ta druhá, který se po mně stejská z většího důvodu než týhle? Jak zrovna já můžu posuzovat jejich důvody. Stál jsem u průchodu. Přes něj bych prošel do bezpečí uliček, moh bych zajít třeba do tý vinárny, kde jsem jednu dobu vysedával vždycky odpoledne, když jsem přesedlal z koňaku na červený víno, abych ušetřil. Bylo tam teplo, proč tam vlastně už nechodím? Přijela devítka, přešel jsem na nástupní ostrůvek, nedokázal jsem se rozhodnout, teprve až když se tramvaj rozjížděla, jsem do ní naskočil. Stál jsem v koutě vozu. Průvodčí měla upocenou ruku. Popojel jsem dvě zastávky. Tak l
97 l
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239883