II. Zrození legendy
98 | 99
strašidlo nájde (naše porekadlo: „Kde chceme niekoho biť, palica sa nájde‘‘ v obrátenom smysle), ale polícia takýto vývin udalostí predišla a tajomstvo fosforového človeka rozlúštila. Stalo sa toto: V Petržalke dievčatá túlaly sa dlho do noci. Ustarostených otcov to veľmi škrelo, preto dali hlavy dohromady a vymysleli si takéto fosforové strašidlo. Ktorýsi z nich sa natrel fosfórom a poriadne ich postrašil. Petržalské dievčatá přestaly sa túlať, ale fosforový výmysel dostal sa akosi do Bratislavy a tu, rozrastajúc sa do hysterických rozmerov, žil ďalej nie v odľahlých tmavých uličkách, lež v hlavách ľudí s bujnou fantáziou…78 V humoristickém časopise Kocúr se ve stejném období objevila také celostránková karikatura odkazující na tuto bizarní bratislavskou aktualitu s názvem „Bratislavský fantom: Fosforový človek.“ Na ilustraci neznámého autora je zobrazen zlostně se tvářící muž s viržinkem v ústech a holí v ruce; v druhé pak svírá džbán s namalovanou lidskou lebkou, přičemž jeho tělo je pokresleno svítící podobou kostlivce. Okolo něj, v ulici s vinnými šenky označenými věnci, stojí vyděšení kolemjdoucí – starší žena a mladý pár s ženou padající hrůzou do mdlob. Ilustrace se tak symbolicky snažila zpochybňovat závažnost fosforácké paniky, spojujíc ji s alkoholem, pověrčivými „babskými tlachy“ a neseriózními mladými lidmi. Karikatura byla doplněna textem: „Fosforové bomby? Daj sa mi svete! Ale fosforový človek, to už hej, to je už niečo, čo nemajú ani Angličania“, převzatým z výše zmíněného textu z Gardisty (Obr. 5.).79 Narativní komplex o fosforákovi, včetně svébytného označení tohoto fantoma, se ale neomezoval pouze na Bratislavu. Ve stejném roce 1943 zachvátila panika ohledně „fosforáka“ a „fosforového muže“ i Zlín.80 Jejím pozdním ohlasem jsou dětská vyprávění o fosforácích, rozšířená na východní Moravě ještě na přelomu 70. a 80. let 20. století: Někdy kolem roku 1980 se na základce ve Zlíně vyprávělo, že po nocích obcházejí na odlehlých místech ve městě „fosforáci“. Byli to takoví chlapíci v dlouhých černých gumových pláštích, na kterých měli fosforeskující barvou namalovanou kostru a na obličeji masku s fosforeskující lebkou. My jsme je ztotožňovali s disidenty nebo něčím takovým. Vždycky si prý počkali Len tak mimochodom. Gardista 18. 11. 1943, s. 3. Kompletní text viz Příloha 7.
78
Bratislavský fantom: Fosforový človek. Kocúr 23, 1943, s. 275.
79
R. M., muž, nar. 1964, VŠ, novinář, Úvaly. K zlínské panice viz kapitola IV. této knihy.
80
Folkloristika_Mytus-o-Perakovi_SAZBA.indd 99
08.12.2017 17:37:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239838
Mýtus o pérákovi
na nějakou ženskou a vybafli na ni. Jedna stařenka, kterou překvapili na starém hřbitově v Malenovicích, kde byla klást kytky na hrob, prý umřela hrůzou na infarkt!81 Jiný pamětník popisuje vyprávění o fosforácích ještě s větší mírou humorného odstupu. Jeho varianta obsahuje celou řadu typických motivů normalizačních současných pověstí, jako je motiv toaletního zvonu používaného jako opora v prostředcích městské hromadné dopravy či veřejného použití dobově mytologizovaných „zakázaných“ symbolů, jako je hákový kříž:82 O fosforákovi se vyprávělo v letech 1978 až 1979, možná už 1977, na gymnáziu a základních školách. Malé děti se ho bály, středoškoláci z toho měli spíš legraci. Fosforák prý občas nastoupil ve Zlíně do trolejbusu. Byl to dlouhatánský chlap v černém kabátu s kloboukem, na prstech měl bombičky od sifonu a na nich namalované háknkrojzy a nápisy „A-bomba“. Nosil s sebou houslové pouzdro, a když nastoupil, vytáhl z něj takový ten toaletní zvon, přisál se s ním na strop trolejbusu, a jel bez držení.83 Oblíbenost těchto narativů nepřímo dokládají i jejich parodie v podobě specifického žánru dětského vyprávění parodujícího strašidelné pověsti, tedy pseudo-thrilleru: V jednom domku žila stará popletená paní, která špatně viděla. V noci u ní někdo zazvonil. Ona šla otevřít a uviděla jen siluetu chlapa s kosou přes rameno. Byl to fosforák, který ji chtěl vyděsit. Jenže paní houby viděla, a tak povídá: „Á, vy jdete sekat ten trávník?!“ Načež se fosforák naštval, švihem sundal kosu a usekl jí hlavu. Našli ji až ráno mezi dveřmi a VB poznala, že je to práce fosforáka, až podle toho, že byly na místě činu šupinky fosforu.84 F r a n t a Pé r á k , e l e k t r ic k ý m u ž , sk á k av e j A lt er nat i v n í oz nače n í pér á k a Označení fosforák bylo ale poměrně výjimečné. Na většině prostoru českých zemí byl tento městský fantom označován prostě jako pérák (či v plurálu péráci). Podle spisovatele Jana Weisse bylo toto označení vytvořeno v Praze dětskou P. Š., muž, nar. 1971, VŠ, středoškolský profesor, Zlín.
81
JANEČEK, Petr: Černá sanitka: Druhá žeň. Pérák, ukradená ledvina a jiné pověsti, 2007, s. 239.
82
R. M., muž, nar. 1964, VŠ, novinář, Úvaly.
83
P. Š., muž, nar. 1971, VŠ, středoškolský profesor, Zlín.
84
Folkloristika_Mytus-o-Perakovi_SAZBA.indd 100
08.12.2017 17:37:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239838
II. Zrození legendy
100 | 101
mluvou z původního označení pérový muž; se stejným pojmenováním se setkáváme i v dalších žurnalistických textech z doby druhé světové války.85 V oblasti středovýchodních Čech (na Kolínsku a Nymbursku) byl tento fantom za války známější pod označením Franta Pérák: Pérák – to bylo za války. To byla reálná osoba, říkalo se mu Franta Pérák. Byl to chlapík, Čech, co škodil Němcům. Dělal sabotáže, kradl jim, co se dalo, a aby jim mohl lépe unikat, tak si dal péra z gauče na nohy. V Sadské na nádraží přeskakoval vagóny, skákal přes ohrady a tak. Když Němci třeba hlídali vchod do ohrady s nějakým materiálem, tak on na druhé straně tu ohradu nepozorovaně přeskočil a něco tam rozbil nebo ukradl. Nebo když ho honili, tak tu ohradu přeskočil a oni ji museli obcházet. Když ho Němci obklíčili v kruhu, tak z něj mohl díky těm pérům uniknout – prostě je přeskočil. I když teda nevím, proč ho při tom nezastřelili. Když ho Němci hledali, skrýval se v lese u Kerska.86 Odlišně vizualizované varianty péráka byly vypravěči někdy označovány za specifické fantomy, nazývané (vedle fosforáka) například žiletkář (popřípadě břitvák nebo podřezávač) či Kohlenklau. Pro dobovou ústní tradici byla ale typická spíše jejich vzájemná záměnnost. Tyto odlišné fantomy je tak nutné chápat v ideálnětypickém smyslu (viz Tabulka 1. a 2.). Nesmíme totiž pustit ze zřetele důležitou skutečnost, že pojetí péráka (stejně jako dalších protektorátních fantomů) jako svébytné postavy je do značné míry konstruktem poválečné populární kultury. V dobových vyprávěních je dosti obtížné odlišit péráka od podobných postav, jako je fosforák a žiletkář. Pérák je tak často popisován pomocí jejich specifických atributů, například fosforeskující kostry či žiletek: Já toho moc nevím, pane. Jen tak, co se tehdy říkalo a z novin. Pérák… on zezadu řezal lidem šaty. Byl to nějaký maniak a tak se mstil lidem vůbec. Některý tomu věřili, brali to vážně, jiný se smáli. Policie, ta by toho věděla víc. Myslím ale, že ho tehdá nechytili. Maniak to byl. Takovejch je víc, pane, co lidem škoděj jen tak pro vlastní radost.87 Další podobné vyprávění popisuje setkání s pérákem ještě hrozivěji: 85
WEISS, Jan: Pérový muž, 1943; KRPATA, František: Pérový muž, 1943; KÖNIGSMARK, Josef: Pérový přízrak, 1943; ENGEL, Štěpán: Pérový muž, 1943. J. D., muž, nar. 1927, SŠ, důchodce, Kouřimsko. Vyprávění dokumentoval Pavel Douša.
86
Josef Štambera, nar. 1911, Praha (PULEC, Miloš J.: Podání o pérákovi, 1965, s. 163).
87
Folkloristika_Mytus-o-Perakovi_SAZBA.indd 101
08.12.2017 17:37:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239838