100
„Viďte?“ zatočila se před ním pod schody. „Na čtyřicet vypadám docela k světu, co říkáte?“ Pak se před ním zastavila. Už se Mošemu nedivil, že se od této inteligentní tváře s dráždivě přeraženým nosem nedokáže odloučit. „Ale až mě uvidíte v těch tmavě modrých od Christiana, to budete teprve koukat! Jenomže ty si na sebe vezmu jedině, když mě pozvete na koncert!“ Vyhnul se pohledu do jejího zářícího obličeje a přistrčil jí židli, aby se posadila. Sám si sedl naproti ní. „Budete si musit říct kolegovi Stilllebenovi, protože se vrátíte do Kateřinek.“ „Cože?“ vyděsila se upřímně. „Vy mě chcete poslat zpátky? To přece neuděláte, když jsem zase zdravá!“ Už se mu několikrát v životě stalo, že se zamiloval do pacientky, a dráždivost každého jejího pohybu a pohledu jej varovala, že by ani tentokrát nemusil ve zkoušce obstát. Nemohl jí říci, že je to s jejím duševním zdravím horší než dřív, a snažil se jí proto vysvětlit, že se musí vrátit na pozorování, aby si byli jisti, že již nedojde k recidivě. „A já myslila, že to spolu oslavíme,“ sklonila vyčítavě hlavu. „Až vás doktor Stillleben propustí,“ lhal, „oslavíte to s Mošem.“ „O tom mi nemluvte!“ odsekla. „Pročpak?“ podivil se. „S tím je konec! A jestli chcete vědět proč, tak vám to beze všeho povím. Zamilovala jsem se do vás!“ A je to tady, pomyslil si. „Máte mu něco za zlé?“ přešel její vyznání, jako by je neslyšel. Místo odpovědi potřásla hlavou: „Co kdybychom se šli projít po parku?“ vzhlédla k němu. „Alespoň to byste pro mne mohl udělat, prosím, prosím. Vždyť je venku tak krásně, a já vás neukousnu! Je mi jasné, že si nemůžete začínat s pacientkou. Podívejte,“ natočila se na židli, aby mu nebránil ve výhledu stůl, zvedla si na kolenou šaty a zatřepetala nataženýma nohama, „vzala jsem si i sandály, co jste mi přinesl, tak můžeme jít hned!“ Kratochvíl ji viděl v krví nasáklé posteli tak zanedbanou, že ho ani nenapadlo vnímat ji jako ženu. Ani předtím, když ji přivezli, ho fyzicky neupoutala. Teď ale stačil jediný pohyb a vrhl by se jí k nohám. O něco později spolu vyšli z pavilonu 27 do nemocničního parku. Znovu mu srdečně děkovala, že jí z garsonky přinesl i sandály, úplně zapomněla, že má také nohy, smála se upřímně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237793
101
Jinak by mu musila utéct bosa. Nejdřív se ovšem musím dozvědět, přemýšlela, kde je hlavní vchod, utíkat mu v nemocničním areálu by byla pitomost. Mezitím obletovala vážně kráčejícího Kratochvíla a se smíchem mu vykládala, jak svůj portrét narazila Mošemu přede dveřmi na hlavu. Maloval ji jako nezkušenou dívenku a k ničemu se pořád neměl. Konečně se jí podařilo rozpačitého psychiatra rozesmát. Užívala si pocitu svobody, a aby udržela Kratochvíla v náladě, prozradila mu ještě, že když svůj rozměrný portrét narážela ctnostnému řediteli na hlavu, byla za ním nahá jako prst. Problémy, které nastanou, si nepřipouštěla. Věděla, že se domů nedostane, poněvadž nemá klíče od bytu, ale pověsí se na krk Mošemu a nedá mu pokoj, dokud ji nedopraví do Anglie, a tam už se svěří do péče Christianovu advokátovi. Na Julia Fergusona bylo spolehnutí, tím si byla jistá. Hlavní vchod do léčebny bude někde za vysokou secesní kostelní věží, která se v prolukách mezi korunami stromů tyčila vlevo. Pak ale musili ustoupit z cesty autu, a uvědomila si, že vjezd pro sanity, personál a návštěvy bude směrem, odkud přijelo, a tudy proběhne snadněji než vchodem pro pěší. Znamenalo to přimět doktora k obratu o sto osmdesát stupňů, a tak se do toho milého kostnatce s těžkými polobotkami na obrovských šlapkách zavěsila. Obratně ho svedla na odbočku vedoucí ke kostelu, aby ho pak po další pěšině dostala do protisměru. Ani si nevšiml, že minuli pavilon 27 a rozdováděný jejími letmými dotyky jí předzpěvoval rakousko-uherskou hymnu. Otevřená brána ke svobodě byla na dohled, a tak se ho pustila. „Kam jsme se to až dostali?“ dělala hloupou. „Nezabloudili jsme? Kde je náš pavilon?“ „Támhle přece,“ otočil se Kratochvíl, a ještě za sebou zaslechla, jak za ní volá „Tam ne!“, ale to již jako vítr prolétla branou. Zdmi ohrazený areál se rozkládal na kopci, proto bez váhání zabočila doprava a prchala směrem dolů. Otevřel se jí výhled na bohnické sídliště, ale slyšela za sebou dupot jeho velkých polobotek. Protáhla krok a nesla se dlouhými skoky po asfaltu jako vážka po hladině, jen ta křídla jí chyběla. Toto se doktoru Kratochvílovi stalo již podruhé v životě. Poprvé koncem šedesátých let, když mu utekl dobrovolník s LSD v krvi. Dodnes nepochopil, jak ten maraton dokázal absolvovat. Pronásledoval ho až do Mělníka. Tenkrát ovšem jako student medicíny neměl co ztratit. Útěk pacientky, již vzal lehkomyslně na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237793
102
procházku, věda v jakém je stavu, by ho ale mohl stát místo! Navíc byl o třicet let starší a adrenalin v jejím těle také dělal své. Nemohl popřít, že se mu vzdaluje. „Stůjte, Michaelo! Zastavte se!“ volal za ní, a pak v běhu zoufale sípal: „Proboha vás prosím! Prosím!“ Pronásledoval ji dobré tři kilometry až dolů, kde se silnice napojuje na rozestavěnou dálnici do Teplic. Když tam doběhl, zahlédl v dálce bílý lem šatů, přibouchnutý do dvířek odjíždějícího BMW s německým poznávacím číslem. Pokoušel se stopnout nějaké projíždějící vozidlo, ale i když si jim neohroženě stoupal do cesty, řidiči se mu obloukem vyhýbali. Věděl, že se bez pacientky vrátit nemůže, a i když u sebe neměl ani roční jízdenku, ani peníze, došel k autobusové stanici a čekal na autobus. Naštěstí i ona utekla bez peněz a bez dokladů a nezbude jí než hledat azyl u kolegy Stilllebena v Kateřinkách. Nakonec se jim podaří ji zpacifikovat, a nikdo se ani nedozví, že mu utekla, utěšoval se. Michaela se nechala vysadit ve Starém Městě u Právnické fakulty. Mladík za volantem působil jako bankovní úředník nebo manažer nějaké zahraniční firmy. Příjemný mládenec se značkovou košilí a kravatou, zřejmě svobodný a slušný. Když viděl, že jí není do řeči, omezil se jen na otázku, kde ji má vyložit. Zatím se ještě nerozhodla, půjde-li rovnou k Blumendorfům, nebo se předtím zastaví v muzeu. Měla tam pracovnu a pár osobních věcí. Když však chtěla přibouchnout dvířka vozu, mladík se k ní vyklonil a zeptal se jí, může-li ji pozvat na skleničku. Řekla s úsměvem: „Proč ne?“ a náhle měla postaráno i o večeři. „Ráda,“ dodala s plnou pusou slin, protože dostala příšerný hlad. „Jste moc milá,“ poděkoval. Na jeho hezkém obličeji bylo patrné, že svádí vnitřní boj. „Počkáte tu na mne, než někde zaparkuji?“ „Jistě.“ Sledovala ho, jak pomalu popojíždí kolem zaparkovaných aut a hledá volné místo. Jeho BMW mělo německou poznávací značku, to vysvětlovalo slabý akcent. Zřejmě vyrostl v rodině českých emigrantů v Německu a čeština se mu teď hodila. Volným krokem zamířila před Právnickou fakultu. Bude ho musit včas upozornit, že pohlavní styk je to poslední, nač má pomyšlení. „Umazala jste si ty krásné šaty,“ upozornil ji, jakmile se vrátil. Neuniklo jí, že si při nasedání přibouchla šaty do dveří, a teď viděla,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237793