Vaškův blízký přítel Josef: „Existovaly vlastně dvě větve jazzmanů a fandů, který se ovšem navzájem promíchávaly. Ti hodně mladí chodili do Reduty, ale pak se rozprchli i do jinejch klubů, hlavně do Olympiku. Nádhernej klub byl ve Štěpánský ulici, přibližně v místech, kde je dnes hospoda Šumava, říkalo se mu U Kupců. Další oblíbenej klub byl v Blaníku na Václaváku. Jmenoval se Pygmalion. Za první republiky to bejval takovej nóbl bar. Pak se z toho udělal závodní klub ROH a hrál se tam jazz. Vždycky se některej ze zaměstnanců znal s někým z muzikantů, a tak pokaždý, když tam měli volno, jim to za pár šupů pronajal. Aby to ti mladí kluci utáhli za nějaký malý vstupný, zaplatily se nějaký dvě stovky pronájmu a hrálo se. Později se taky hodně chodilo hrát do Klubu stavbařů, to bylo za Palackýho pomníkem, chodilo se tam zezadu jako od Emauz. Stěžejní ovšem byla Reduta. Tam hrál kde kdo. Třeba Pražský dixieland Luboše Andršta, to už byli skoro profíci. A taky Hot jazz a Herbert Ward. A nesmím zapomenout ani na B klub. Střídali se tam všichni. Tehdy tam existovaly dva sály, jeden nahoře a druhej dole, a v každým hrál někdo jinej. Výtečnej byl třeba lékařskej dixieland, kterej měl zkratku LUES, Lékařskej uměleckej estrádní soubor. Když do Semaforu odešel Jiří Suchý a manželé Sodomovi, natlačila se do Reduty spousta kapel, třeba Barrandov studio, se kterým tenkrát zpívala Boženka Štaubertová. Ona se tehdy opravdu jmenovala Boženka, jméno Edita jsme jí vymysleli my, protože Boženka zrovna není ideální jméno pro zpěvačku. Do Reduty jsme chodili skoro každej večer. Nejen že se tam jazz poslouchal, ale taky se na něj tancovalo. Na všech fotkách z tehdejší Reduty jsou i taneční záběry. Tancovalo se v horním sále, kterej je dnes propojenej s barem. Vstupný tam tehdy sálo deset korun. Chodili tam všichni, třeba jistej Laufer, bratr Pepíka Laufera, kterej měl v sobě španělskou krev a tančil fantasticky. Jeho partnerkou byla Sandra Schránilová, dcera herce Raoula Schránila. Ta byla velice odvážná, dokonce tam jednou přišla na vostro, on 98
Jiří Žák Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235190
si ji přehodil přes hlavu a všichni z toho zůstali paf, protože na něco takovýho jsme tehdy vůbec nebyli zvyklí. Musím říct, že vlna fandů byla velká, protože tu ještě existoval druhej okruh, kterej se shromažďoval hlavně kolem Velebnýho a Konopáska, pak tu byl S+H kvartet a Luděk Hulan. Ti hráli v kavárně na Zimním stadionu na Štvanici. Taky existovaly jazzový pondělky v kavárně Vltava, na nábřeží, v proskleným baráku v Revoluční ulici, kde je dneska prodejna luxusních automobilů. Tam hrával Krautgartner. A pak tu ještě působily velký kapely, který tíhly ke swingu, a hrávaly hlavně na plesech. Vlach, Bárta, Procházka, Zelenka, Poslední, bylo jich hrozně moc. Dokonce sem tehdy jezdily velký kapely z NDR, který dokázaly vyprodat celou Štvanici. Takže jazz byl tenkrát velmi oblíbenej, ačkoliv začínaly existovat konkurenční party, inklinující spíš k rock´n´rollu, jako byl Sedláček, Kaplan, kapely Olympik a Mefisto. Ty hrály hlavně v Olympiku a v Radiopaláci. My jsme se na ně občas taky zašli podívat, ale přednost jsme dávali jazzu.“ Toto „obrozenecké“ období jazzu samozřejmě nemohlo minout ani Václava Hraběte, kterému se prvních lekcí jazzu dostalo z rádií Luxembourg a Mnichov a jenž své první jazzové krůčky učinil se svými kapelami v Lochovicích a Hořovicích. Když ještě jezdil pravidelně domů, pořád ještě hrával s Pepíkem Ernestem a dalšími kamarády v hospodě Na Bělidle, ale okamžitě po příchodu do Prahy se začal rozhlížet po nových hudebních kontaktech. Kdy přišel poprvé do Reduty? A kdy se tam vrátil s klarinetem v podpaží? Lze odhadovat, že k tomu došlo hned na počátku jeho pobytu v Praze, tedy v prvních podzimních měsících roku 1957. Václav V.: „Když jsme přišli z Hořovic do Prahy, pomáhal jsem Vaškovi proniknout do hudebních kruhů, protože jsem měl jednoho spolužáka, nějakého Karla Závěrku, který hrál na klavír. Říkal jsem mu o Vaškovi a ptal se ho, jestli nemá nějaké známé, ke kterým by se Vašek mohl Dvanáct taktů pro Václava Hraběte
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235190
přidat. Myslím, že spojení na Luďka Hulana a Karla Velebného získal právě přes toho Závěrku, ale jestli mu Závěrka pomáhal prosadit se i v Redutě, to už nevím.“ Pavel: „Od začátku, co jsem ho znal, Vašek planul pro jazz. Já chodil spíš na opery a na činoherní představení, ale on vždycky popadl klarinet a někam zmizel a pak jsme ho několik hodin a někdy i několik dnů neviděli.“ V zimě roku 1958 si Václav Hrabě zapisuje do svého spirálového trhacího bloku: Kdybych byl černochem utekl bych do pralesa i v duši bývá někdy prales a z Harlemu do New Orlínzu znělo by mé blues ten, kdo by ho slyšel, dlouho by byl smutný Kdybych žil tam, co Haiti je a Kuba kde hezké ženy jsou a ještě hezčí melodie já ze smutku bych na kytaře struny strhal A pak bych v krčmě popíjel červené víno, pálenku a rum Poslouchal bubínky, chřestítka a tam tamy já zpíval bych, tančil a vřeštil mezi zpocenými těly mezi vlajícími červenými sukněmi Blues sice nezaznělo z Harlemu do New „Orlínzu“, ale ze sklepa Reduty na Národní třídě se brzy začaly ozývat první tóny kapely, která se velice rychle prosadila v revivalistickém proudu té doby. Říkala si Dixie 24 a většinou hrála ve složení Josef Krajník trumpeta, Michal Havránek trombon, Václav Karoch basa, Mirek Krása bicí, Ivan Alexa klavír, Josef Hlas kytara a bendžo a na klarinet – Václav Hrabě. Trombonista Michal Havránek ve filmu Lenky Cingrošové na začátky Dixie 24 vzpomínal: „V Redutě existovala kapela, která vznikla chvilku před námi. Jmenovala se Hot jazz a my jsme si s ní chodili zadžemovat. Kluci nás občas nechávali zahrát, a když se nás tam takhle 100
Jiří Žák Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235190