První Druhá Třetí Čtvrtá Pátá
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235060
„Tak co,“ zašveholila Alena, „jakej je?“ „Asi nečekáš, že ti řeknu cokoli jinýho, než že je to objektivně nejkrásnější miminko pod sluncem,“ odpověděla Ina a v mo bilu vyhledala fotku ze včerejšího odpoledne, na které hrdě třímala zbrusu nového vnoučka. Na další byl sám ve žlutém povijanu, na následující s dědou Jaromírem a pak jedna fotka celé Mikulášovy rodiny poskládané na nemocniční posteli, v níž ležela znavená, ale šťastná Veronika. Ině připadalo, že se cítí podobně jako její snacha. Jako by malého Marečka rodila ona sama. Od chvíle, kdy jim Mikuláš v úterý nad ránem zavolal, aby přijeli hlídat Kačenku, proto že Mareček už ztratil trpělivost, byla i ona hotová slehnout. Ten den si natáhl minuty naprosto nestvůrně a ještě jich bylo rozhodně mnohem víc, než dny mívají ve zvyku. Kolikrát kon trolovala telefon, jestli není vybitý nebo jestli nemá vypnuté zvonění? Nepomáhalo, že si Kačka neustále cpala medvěda pod trič ko, padala na zem, držela se za ně a významně ječela: Ááááá, už lodím, babíííí, zavolej sanitku! Ina pro to zprvu měla pocho pení, protože je fakt, že když s Jaromírem dorazili, Verunka vypadala, že už to snad do Podolí ani nestihne. Byla to natolik sugestivní scéna, že když za nimi zapadly dveře, Ina měla také sto chutí opřít se o pult, rozkročit nohy, chytit se za podbřišek, vypoulit na Jaromíra oči, dýchat jako pes a křičet Rodííííím, ale pak jí to přece jen přišlo nemístné. Ostatně, ona sama 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235060
taky asi nerodila zrovna s grácií. Když ale Kačce vytahovala medvěda zpod trička snad podvacáté a říkala: Tááák, maminko, je to holčička. A jakpak se bude jmenovat? A Kačenka s divokým smíchem odpovídala tu Lívanec, tu Sušenka a jindy zase Kůrka, Ina znervózněla. Na to, že to byl druhý porod a že Veronika vypadala na roztrhání, to trvalo podezřele dlouho. Poslední odpolední hodiny čekání už Ina vůbec nezvládala Kačce věnovat pozornost a medvěda tahal Jaromír. Ona štrá dovala nervózně okolo oken, jako by snad její vnouček nebo vnučka mohl přiletět před dům a zazvonit u dveří. Konečně zvonění. Ině se tak klepala ruka, že telefon musel zvednout Jaromír, a tak se zprávu, že se jim v 16.13 narodil vnuk Marek, dozvěděla vlastně od něj. Psal se dvacátý pátý duben roku dvoutisícího sedmnáctého. A včera už si ho konečně ňuchala. To mláďátko se zalepený ma očkama a živelně vonící mázkem. Připadala si jako sudička, ale bylo jí to trochu trapné. A tak si Marka odnesla opodál a pod průhlednou záminkou, že mu musí ukázat Prahu, ještě prakticky nevidomému nemluvněti u okna šeptala do zavi novačky ta nejhezčí životní přání, co v ní za ta léta vyvstala. Ina s překvapením pozorovala svého syna, jak neskonale je na toho svého pyšný — s tím slovem se doslova mazlil, zatímco Veronika se mazlila s děťátkem. Vypadali dočista katalogově, a jakkoli to bylo libé, Ina se neubránila pocitu, že je to až trochu podezřelé. Ale tím se nechtěla zabývat, ukočírovala své všetečné myšlenky zpět k vnoučkovi a vnímala čistou radost toho skvělého dne. „Dneska ho zapijem, ať dobře roste. Doufám, že půjdeš s náma!“ řekla Ina Aleně, která nadšeně přitakala. Potom Ina poděkovala za kávu, kterou jí Alenka dnes sama uvařila, a ob rátila se ke své práci. Soustředění jí ale netrvalo dlouho. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235060