tónů a pak utichl, protože následovala celá řada dalších událostí. Nejprve se ozvalo bouchnutí, jak se překotila něčí židle, pak třesknutí hliněného nádobí, které se rozbilo při pádu o zem, a nakonec tichý, ale slyšitelný výkřik, z něhož čišelo pobouření. Všechny oči se upřely do míst, kde u stolu znovu povstal Murgal a přiopile se kýval, jak se snažil udržet rovnováhu. Tentokrát si ale jednou rukou svíral líc, která mu začínala viditelně rudnout, a očima nenávistně probodával světlovlásku, která dosud seděla vedle něho, ale nyní už také byla na nohou a stála tváří v tvář druidovi. Byla to tatáž mladá žena, které si Fidelma prve všimla. Nyní měla obličej stažený zlobou. „Jsi čuně a syn čuněte!“ sykla na něho, potom se na patě otočila a vyrazila bez dalšího k východu z hodovní síně. Od jiného stolu vstala jakási zavalitá žena, vrhla zlobný pohled na Murgala a ve spěchu ji následovala ven. Fidelma poznala, že je to Cruinn, správcová jejich noclehárny. Murgal se na okamžik roztřásl, zřejmě vzteky, potom se i on obrátil k východu a zamířil ze sálu ven. Fidelma se s tázavým výrazem obrátila k Laisreovi. „To byla asi nějaká manželská rozepře?“ otázala se nevinným hlasem. „Ne, Marga není Murgalova žena,“ ozvala se ihned Orla, nežli mohl její bratr odpovědět. „Ale Murgal má slabost pro každou pěknou tvářičku.“ Esnad, mladá Orlina dcera, se začala pohihňávat, ale když viděla, že ji její otec Colla zpražil přísným pohledem, nafoukla se a ztichla. Laisre mírně zrudl. „O takových záležitostech se u hodovního stolu a navíc před hosty nemluví,“ napomenul svou sestru zlobně. Orla se na bratra zaškaredila, aby dala najevo svou nevoli, a pak se opřela v křesle. Laisre se poněkud ovládl a s klidným výrazem se obrátil k Fidelmě. „Snad postačí říct, že víno dokáže udělat hulváta z každého z nás,“ řekl pak, jako by se snažil obrátit tu záležitost v žert. „Víno je jako déšť. Dopadne-li do močálu, učiní ho ještě odpudivějším. Ale dopadne-li na zdravou půdu, probudí ji do květu a krásy,“ poznamenal Colla, který už delší dobu nepromluvil. Z jeho poznámky bylo zřejmé, že si Murgala pramálo považuje. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235053
„Ta Marga je velice pohledná žena,“ ozvala se Fidelma. „Kdo to je?“ „Je to zdejší apatykářka,“ prohlásil Laisre rádoby ledabyle, ale do tváří se mu vehnala krev. Potom, jako by si uvědomil, že si Fidelmina poznámka vyžaduje další odpovědi, přitakal: „Ano, je velice půvabná.“ Fidelmu jeho sdělení překvapilo. „Tak mladá, a už je lékárnicí!“ „Je náležitě vzdělaná, jak žádá zákon,“ opáčil Laisre okamžitě, jako by měl potřebu Margu bránit. „Nic jiného jsem ani nečekala,“ odpověděla Fidelma tiše, ale v hlasu se jí skrývala nenápadná výtka nad jeho tónem. „Žije zde v pevnosti?“ „Ano. Proč to chceš vědět?“ otázal se jí Colla ostře. „Ach,“ opáčila Fidelma lehkovážně, aby zahnala podezření, které se objevilo Collovi ve tváři, „je vždy užitečné vědět, kde člověk může zastihnout lékárníka.“ Jeden z hudebníků už se stačil vzpamatovat a znovu začal zpívat, jen tak bez doprovodu, hlas mu melodicky stoupal a zase klesal. Byla to dlouhá, nekonečná píseň, jedna ze stařičkých písní jejich lidu. Vyprávěl se v ní příběh dívky, již neviditelná síla pudila vydat se na pouť na vysokou horu, na jejímž vrcholu na dívku čekal osud, jenž jí předurčili bohové. Fidelma se v tu chvíli dokázala do hrdinky oné písně velice dobře vcítit. I ona měla pocit, jako by ji do tohoto údolí něco táhlo, a nyní se nemohla zbavit dojmu, že je pouhou hříčkou v rukách neviditelných sil, které už dávno rozhodly o jejím osudu.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235053
••
K A PI T OL A SEDM Á
••
Bylo ještě poměrně brzo, když se Fidelma rozhodla z hodovní síně vzdálit. V místnosti stále hrála hudba a rozlévalo se víno a medovina. Omluvila se Laisreovi s tím, že je ještě unavená po dlouhé cestě z Cashelu, a on se ji nepokoušel zdržovat. Když vykročila přes síň, nenápadně dala Eadulfovi pokyn, aby ji následoval. S mírným zavrávoráním vstal a poněkud neochotně vykročil za ní. Uvědomoval si, že vypil trochu víc, než bylo zdrávo, a tak šel schválně pomalu a opatrně a dával si pozor na cestu. Venku bylo až kupodivu dobře vidět. Měsíc byl právě v úplňku a visel na bezmračném nebi jako jasný bílý kotouč. Samotná obloha byla poseta myriádami pableskujících hvězd. Fidelma na něho čekala hned u vchodu. Zatím si ještě nevšimla, jak pomalu a nejistě Eadulf kráčí. „Pojďme se projít kolem cimbuří,“ řekla mu a znělo to spíše jako rozkaz nežli návrh. Pak první vystoupala po schodech k chodníku kolem opevnění, kde jí začal vlasy čechrat čerstvý noční větřík. Opodál u cimbuří uviděla několik temných postav, podle všeho to byly mladé milenecké dvojice, které se rozhodly místo hodokvasu strávit čas o samotě jeden s druhým, a tak se zastavila, aby je nevyrušila, a zadívala se na hvězdné nebe nad sebou. Z dálky k nim tu a tam dolehl něčí smích a slabé zvuky hudby. Na nádvoří pod nimi se chlípně zasmál ženský hlas a následovalo ho hluboké spokojené zamručení neznámého muže. Fidelma přestala poslouchat, co se děje kolem, zhluboka se nadechla a upřeně se zadívala na nádhernou hvězdnatou klenbu nad sebou; při tom pohledu se jí až tajil dech. „Caeli enarrant gloriam Dei,“ zašeptala pak. Eadulf ta slova zaslechl, když se opíral o zeď vedle ní. Promnul si čelo a snažil se soustředit. Věděl, že je to citát z jednoho žalmu. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235053