1917–1918 | 103
Když se Filomena s Morellim přišli umýt, pobavil je pohled na moje vypůjčené kalhoty. „Leslie si myslí, že jednou je budou nosit všechny ženy,“ podotkla jsem. „Tak jako to dělají už všichni mistři keramiky,“ dloubl si Morelli. Hostitelka uchystala tác přetékající broskvemi, sušenkami a vařenými vejci, ale Filomena byla tak rozrušená, že ji nějaké jídlo vůbec nezajímalo. „Nejdřív to bylo tak těžké,“ vykládala. „Nadělala jsem hrozný nepořádek, jeden kus mi dokonce odletěl z kola přes celou místnost. Užuž jsem to chtěla vzdát, jenže Bob mi to nedovolil. A najednou jsem na to přišla. Tu poslední misku, kterou jsem vykroužila, chce hned vypálit.“ „Učí se rychle,“ pochválil ji. „Protože Bob je dobrý učitel,“ oplatila mu to. Ti dva nyní vypadali o poznání uvolněněji. On už na ni tolik nezíral a Filomena brebentila jen o tom, jaký je to nádherný pocit, když se člověku mění jíl přímo pod rukama. Předtím mi připadalo, že spolu flirtují, ale možná jsem se pletla. Moje kamarádka je moc rozumná, než aby se zapletla se ženáčem. Morelli vstal a přešel k francouzskému oknu. „Jdu si zapálit.“ Filomena si vydloubala jíl zpod nehtů, oprášila sukni, pak si odkašlala a vyšla za ním. „Že by nám tu klíčila láska?“ prohodila Leslie. „Vždyť je ženatý!“ namítla jsem. Malířka pokrčila rameny. „Jeho manželka je totální cvok – vážně je to ztělesněná noční můra. Léta jsou od sebe, ale on se s ní nechce rozvést kvůli jejich chlapečkovi. Bob totiž patří k ohroženému druhu: ke skutečným gentlemanům.“ Nechtělo se mi věřit, že se o případné nevěře vyjadřuje tak ležérně. Jako by to Filomeně nemělo zlomit srdce – pokud by to nedopadlo ještě hůř. Sotva se ti dva objevili zase uvnitř, navrhla jsem, že je načase se vrátit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234889
104 | BOSTOŇANKA
Filomena neodpověděla, jen se podívala, co na to Morelli. Ten mrkl na hodinky a prohlásil: „Musím jít do města vyřídit ten telefonát, o kterém jsem mluvil.“ Až pak přítelkyně odvětila: „Tak dobrá, Addie. Jdeme.“ Cestou zpátky byla zamlklá, zatímco já štěbetala, jaké je to mít na sobě kalhoty, a líčila jsem jí, jak jsme si s Leslií popovídaly o univerzitě. „Vím, že ti moc nesedla, ale ona přece jen není tak špatná.“ Když jsme došly na verandu našeho penzionu, zarazila mě přede dveřmi a oznámila, že ještě dneska tam zase zajde. „A zítra taky. Nestojím o další túru do Dogtownu.“ Nazítří nás ale nečekala žádná túra – měly jsme se plavit na škuneru kolem mysu Ann. Obě jsme se na ten výlet od začátku těšily. Když jsem to nadhodila, pokrčila rameny. „Vždyť je ženatý,“ odvážila jsem se připomenout. „A jak to souvisí s tím, že se od něj učím?“ Chtělo se mi s ní zacloumat a varovat ji, ať nehloupne, že tohle jistě skončí bledě. Chtělo se mi vykřiknout: To si myslíš, káčo, že mu jde o keramiku?! Proč ti uniká, že je to vlk, jako jsi to okamžitě poznala na Haroldu Weeksovi?! To všechno jsem si pouze myslela. Nahlas jsem řekla (a znělo to zlostně a pruderně): „Jak to vysvětlíš slečně Caseové?“ Chladně mi odpověděla: „Že nechci propásnout příležitost, kdy se můžu učit od opravdového mistra.“ Bylo mi hrozně. Takhle nakvašeně jsme spolu nikdy nemluvily. Pokusila jsem se hovor trochu odlehčit. „A v tomhle případě zrovna nevadí, že mistr vypadá jako Rudolph Valentino.“ Filomeně to moc legrační nepřišlo. „Vím, co dělám,“ ucedila. Po zbytek týdne jsem si jí moc neužila. Odcházela před snídaní a vracela se těsně předtím, než se zamykaly hlavní dveře.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234889
1917–1918 | 105
A předposlední noc nedorazila vůbec. Bála jsem se o ni – a zároveň jsem pořádně zuřila. Těšila jsem se, jak si budeme dlouho do noci povídat, a ona zpočátku jakbysmet. Připadalo mi, že nám dvěma snad nikdy nedojde zásoba historek. Třebaže jsme často probíraly druhé, nikdy jsme se nesnížily ke klepům. Vždycky když jsme strávily nějaký čas pospolu, měla jsem pak pocit, že sama sobě líp rozumím. A když se Filomena smála mým vtipným poznámkám nebo když děkovala za moje rady, připadala jsem si přesně tak chytrá a zábavná, jak mi od prvního setkání tvrdila. Jenže teď si místo mě vybrala Morelliho. Patrně jsem se cítila spíš ublížená než rozzlobená, nicméně chodila jsem po penzionu celá zasmušilá. Irene mi podala lahvičku Lydie Pinkhamové proti menstruačním bolestem a prohlásila: „Tak mě napadá, že máš buď zácpu, nebo svoje dny.“ „Snad nevěříš tomu, že tenhle dryák zabírá?“ „Je vlastně jedno, co tě souží – každopádně je v tom dost lihu, aby tě to rozveselilo.“ Usoudila jsem, že si nehodlám kazit zbytek dovolené zapšklým dumáním nad Filomenou, a vrhla jsem se do víru všeho, co Rockportský penzion nabízel. Hrála jsem tenis i kroket, karty, šarády a cokoli dalšího tě napadne. Jedině tancovat jsem se neodvážila. Když se konala zábava ve vysloužilé stodole, namluvila jsem ostatním, že mám migrénu. Když moje spolubydlící nepřišla ani na noc, začala si o ní děvčata v jídelně při snídani šeptat a ohlížela se po našem stolu. Gussie dala pryč prázdnou židli – tu její – a sesedly jsme se blíž k sobě. Snažily jsme se dělat jakoby nic. Někdo Filomenu údajně viděl na Hlavní třídě s panem Morellim a slečna Caseová úplně přestala mluvit s osazenstvem našeho stolu, jako bychom to všechno spískaly my. O naší kamarádce jsme se zmínily teprve v pátek ráno, když Rose prohodila: „Myslíte, že přijde aspoň na dnešní merendu na rozloučenou?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234889