dne vyprávěl, jak jí a konkubínám líčil případ vraždy, který byl s to objasnit díky svým znalostem medicíny. Najednou se na to rozpomenula s naprostou přesností. Rozškytala se a vyplivla do misky hrudku jídla, kterou se právě chystala spolknout. Pan Chan na ni zklamaně hleděl. „Nepovedla se snad mé drahé ženě ta příloha?“ Měla sto chutí mu odpovědět, že jeho drahá žena ho chtěla otrávit nejedlým pokrmem. „Mohu se zeptat, kam dnes ráno vaše žena šla?“ „Cítila se naprosto dobře, a tak se prošla až k lesíku na východ od města. Tam na odlehlém místě našla tyto houby. Byla tak hodná, že mi je sama uvařila. Když je v normálním stavu, je to neskutečně milá osoba. Její choroba mě opravdu trápí.“ „Jestli se v normálním stavu snaží otrávit svého manžela, je lepší si nepředstavovat, čeho je schopná v záchvatu,“ pomyslela si paní Lin. Rozhodla se tu špatnou zprávu panu Chanovi oznámit taktně. „Obávám se, že se vaše paní při sběru těchto hub spletla. Jejich hořkost naznačuje, že nejsou jedlé.“ Pan Chan se lítostivě díval na misku: „Myslíte, že pokud je sníme, bude nás bolet břicho?“ „Spíš už nás nikdy nebude bolet nic,“ řekla si pro sebe paní Lin. Rázně vzala obě misky, jejich obsah vyprázdnila do mísy s jídlem a služebné doporučila vyhodit vše do odpadu, ale tak aby se k tomu nedostal ani pes. Svým způsobem už část úkolu, který jí manžel svěřil, splnila: paní Jang je skutečně blázen, a navíc je i nebezpečná. „Moje žena určitě nezkazila všechna jídla,“ řekl pan Chan poněkud rozpačitě a chystal se jí naložit marinované fazolky, které měly být další přílohou.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234805
Paní Lin mu je sebrala z rukou a prohlásila, že chce vidět tu, která to všechno uvařila. Poněkud rozhozený kožešník se obrátil na služebnou, která právě vešla dovnitř: „Manželka našeho soudce si přeje vidět tvou paní. Spí ještě?“ Služebná vypadala nesvá: „Zrovna jsem vám šla oznámit, že paní vstala. Vlastně už tam není. Právě odešla. Nemohla jsem tomu zabránit.“ Pan Chan si strhnul ubrousek a zvedl se, nadávaje na pitomou služebnou. „Promiňte, nemohu Lotosový květ nechat, aby se někde potulovala bez dohledu.“ První paní za ním šla až ke dveřím. Spatřili nešťastnici, jak na konci ulice nejistým krokem zahýbá za roh. „Dovolte mi, abych se toho ujala,“ řekla paní Lin. „Díky manželovi jsem se naučila různé způsoby sledování. Nespustím ji z očí.“ Nenechala svému hostiteli čas na odpověď a pospíchala kupředu. Šla za ní asi přes dvě nebo tři ulice, a kdykoli to vypadalo, že se její předmět zájmu otočí, rychle se schovala za nějaký roh. Zvláštní hluk ji ale najednou donutil podívat se za sebe. O několik kroků dál uviděla služebnou Čchaových, služebnou Chanových vyslanou svým pánem a nosiče s prázdnými nosítky. Táhla za sebou celý ten ansámbl, bez něhož pravá dáma nemohla udělat ani krok. Paní Jang pokračovala v chůzi. Paní Lin přemítala, jak je možné, že si toho procesí ještě nevšimla. Rozhodla se pokračovat ve sledování. Musela se ale pravidelně zastavovat a přikazovat služebníkům, aby nedělali tolik hluku, nebo aby se dokonce vytratili, což ovšem nebylo podle všeho proveditelné.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234805
Jang Žung je dovedla až k hlavní bráně, kterou bez rozmýšlení prošla. Vydala se cestou vedoucí ven a brzy zahnula směrem k vodnímu toku, který zásoboval město. První paní si nadzvedla sukni, aby udržela vzdálenost. Podél vody rostly mohutné vrby. Šla od stromu ke stromu a s lítostí naslouchala zvukům svědčícím o tom, že obě služebné a nosiči s nosítky postupují za ní. Došli na dohled od dřevěného mostu, který se klenul jako velbloudí hrb. Paní Lin přemítala, kam až se na téhle výpravě dostanou. V dálce viděla Lotosový květ, jak přechází řeku. Uprostřed mostu se kožešníkova žena posadila na zábradlí a o chvíli později už padala do vody. V tuto roční dobu byl mocný proud napájen i horskými potůčky. Překvapené První paní chvilku trvalo, než pochopila, co se stalo. Utíkala na most, s ostatními pronásledovateli za zády. Zahlédla barevnou skvrnu s korunou černých vlasů vzdalující se v proudu vody. První myšlenku věnovala vdovci, až mu oznámí, že si nechala jeho drahou polovičku utonout před očima. Nemluvě o soudci, svém manželovi, který určitě najde nějaký jízlivý přívlastek, jímž vystihne své zklamání. Obě služebné i nosiči se drželi zábradlí a hloupě pozorovali, jak se paní Jang topí. „No tak!“ zařvala na ně. „Na co čekáte! Skočte přeci!“ Vyměnili si vyděšené pohledy. „Ctihodná velitelko, my ale neumíme plavat.“ Ve snaze urychlit záchrannou operaci, na níž visela její čest, si neuvědomovala, co vlastně říkají. „No a? Co já s tím? Myslíte, že vás to budu učit?“ Nosiči položili nosítka a začali si sundavat šaty. V Knize nebes bylo podle všeho napsáno, že se dnes na příkaz
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234805