a sirnaté, které jen otupuje smysly a k ničemu nepovzbudí, vydává tentýž ostrý pach, kalný jako desítky pohledů, jež sledují pohyby ženy, která se svíjí a provokativně natřásá v rytmu doprovodných kytar a pleská se přitom dlaněmi do hýždí. „Ta děvka,“ šeptá Bertoldi a nespouští z ní oči. Ještě chvíli pozoruje tanečnici. Uvažuje a pak se obrátí k Desfosseuxovi. „Říkáte olovo.“ Kapitán přikývne. Je to jediné řešení, říká. Inertní olovo. Granáty o váze osmdesáti nebo devadesáti liber, bez prachové náplně, bez roznětky. Dostřel se zvětší přinejmenším o sto toises. Možná o něco víc, pokud vítr pomůže. „Škody budou ale minimální,“ namítne Bertoldi. „Účinnějšími škodami se budeme zabývat později. Teď je důležité dostat se do středu města… Na náměstí sv. Antonína nebo sem.“ „Takže je rozhodnuto?“ „Neodvolatelně.“ Bertoldi pozvedne svou číši a zakomíhá rameny. „V tomto případě na Fanfána.“ „Přesně tak.“ Desfosseux se jemně dotkne svou sklenkou jeho: „Na Fanfána.“ Kytary zmlknou, muži aplaudují a ulevují si nestoudným výrazivem ve všech evropských jazycích. Znehybnělá tanečnice, prohnutá v pase nazad, s jednou rukou ještě vzpaženou, přehlíží hluboce černýma očima publikum. Má vyzývavý, sebejistý pohled. Ví, že svým tancem vzbudila kolem sebe chtíč, a teď si může vybírat. Její instinkt či její zkušenost – je mladá, avšak zde to nehraje roli – jí sdělují, že kterýkoli z přítomných mužů jí vrhne mezi stehna peníze jen za to, že se u něho zastaví pohledem. Je teď správná doba. Pohlední muži na příhodném místě, ne vždy musí válka přinášet neštěstí. Alespoň ne pro ty, které mají pěkné tělo a temný pohled jako ona. Když na tohle pomyslí, Simon Desfosseux s potěšením vnímá zlatohnědou kůži na rukou tanečnice, kapky potu, jež blýskají ve žlábku na cestě výstřihem, kde se pnou 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234616
ňadra v necudné nahotě. Některého dne ta žena asi umře v jedné z budoucích válek, až uvadne či zestárne. V téhle válce to nebude. Stačí ty kluzké pohledy, jež se do ní vpíjejí; stačí ta chamtivá vypočítavost pod zdánlivou pokorou dvou kytaristů – otce, bratra, bratrance, milence, lotra –, kteří sedí na nízkých stoličkách s nástroji na kolenou, přijímají s úsměvy potlesk a žádostivě se rozhlížejí, kde zacinká nejnaditější měšec večera. Na kolik si cení dnes ten podvyživený plátek zdejšího masa, tu domnělou čest své dcery, sestry, sestřenice, milenky, schovanky pro tyto francouzské pány na pódiu v Královském přístavu. Neboť jedna věc je vlast a král Ferdinand pro lidi, kterým to dělá dobře, a jiná věc je mít každý den co dát do hrnce. Simon Desfosseux a poručík Bertoldi vyjdou na ulici a pocítí úlevný vánek brízy. Všude kolem je tma, větší část obyvatel vesnice odešla s příchodem císařských jednotek a opuštěná stavení teď slouží jako kasárny a ubytovny vojáků a důstojníků, dvory a zahrady se proměnily ve stáje a výběhy pro koně. Velký, dobře zděný kostel, již vyrabovaný včetně oltáře, z něhož zůstala hromada třísek pro táborový oheň, slouží jako skladiště zbraní a prachárna. „Ta cikánka mě nažhavila,“ poznamená Bartoldi. Ulicí dojdou oba důstojníci až k moři. Měsíc nesvítí a nad terasami nízkých domů se zvedá nebeská báň, vykládaná hvězdami. Půl míle jitřním směrem, na druhé straně černé skvrny zálivu, poblikávají nějaká vzdálená světla, patří asi k nepřátelskému arzenálu u Carraky a k vesnici na Lvím ostrově. Jako obvykle se obléhaní cítí volněji než obléhatelé. „Budou to už tři měsíce, co jsem nedostal ani jeden zatracený dopis,“ dodá po chvilce Bertoldi. Desfosseux se ve tmě ušklíbne. Nedělalo mu potíže sledovat běh myšlenek svého společníka. On sám teď hodně myslí na svou ženu, která ho čeká v Metách. S dítětem, jež sotva zná. Jsou to už dva roky, skoro dva roky. A teď to, co ještě přijde. „Španělští hajzlové,“ vrčí namíchnutě Bertoldi. „Hajzlové a ničemní bandité.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234616
Jeho obvyklý humor jako by v posledních týdnech nějak zhořkl. Stejně jako on, jako větší část z třiadvaceti tisíc mužů v okopech mezi Sancti Petri a Chipionou, neví ani kapitán Desfosseux, co se možná děje ve Francii nebo ve zbytku Evropy. Má přístup jen k pochybným komentářům, dohadům a pověstem. Samé nic, kouřová clona. Novější vydání novin, nějaký leták či dopis jsou zvláštnosti, které se mu nedostanou do rukou. Stejně tak nepřicházejí zprávy od rodin a ony o nich také nic nevědí. Znemožňují to guerrillerové, bandy kriminálních živlů, které se vyskytují na všech cestách. Cestovat Španělskem se moc neliší od arabských zemí: postilioni jsou přepadáni ze zálohy a hrozným způsobem vražděni v lesích a ve skalách, a jen cestující s dobře vyzbrojeným doprovodem se dostanou z místa na místo bez nemilých překvapení. Na obvyklých trasách mezi Jerezem a Sevillou jsou celé řady bunkrů, v nichž ve strachu přebývají malé demoralizované posádky, oči ve střehu a prst na spoušti, a vyhlížejí stejně tak nepřítele, jenž krouží kolem, jako obyvatele vesnic, jež mají v zádech. Když padne noc, každé pole, každá cesta se promění v léno povstalců, ve smrtící léčku pro nešťastníky, kteří se tam odváží bez náležité ochrany a skončí jako utrýzněná zvířata v lesích někde na dubové větvi či pod borovicí. Taková je válka ve Španělích, válka v Andalusii. Okupanti jen jak se zvnějšku jeví, mocnější svým věhlasem než skutečnými činy, jednotky prvního sboru, jež obléhají Cádiz, jsou příliš vzdáleny všemu a všem. Muži téměř odloučení od světa, vyhoštěnci s nejistým osudem v nepřátelské zemi, kde se pocit opuštěnosti a otupující nudy zmocňuje jako droga i nejlepších vojáků, padají za oběť stejně tak nepřátelské palbě jako nemocem a vlastní nostalgii. „Včera pochovali Bouviera,“ poznamená chmurně Bertoldi. Kapitán neodpovídá. Adjutant se ho nepokusil o něčem vyrozumět; jen vyjadřuje nahlas svůj pocit. Louis Bouvier, poručík dělostřelectva, s nímž prošli od Bayonne do Madridu a s kterým se opět shledali v Chiclaně, když byl přidělen k baterii u San Diega, měl nějakou dobu příznaky jakési nervové choroby, jež ho vrhala do hluboké melancholie. Před dvěma dny, když se vracel ze služby, 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234616