ZNIČÍ NÁS KLIMA, NEBO BOJ S KLIMATEM?
– směrem k Jižní Americe – se naprostá většina Antarktidy ochlazuje; � nárůst hladin oceánů se od poloviny 18. století nezrychluje, tempo 1–2 mm za rok zůstává; � vazba mezi oteplováním a suchem je slabá; � žádný přesvědčivý vztah se nedá nalézt mezi zvyšováním globální teploty a extrémními přírodními katastrofami (hurikány, zemětřesení, povodně atd.); � není důkaz o tom, že by tání permafrostu na arktickém severu Ruska a Kanady mohlo při oteplování významně uvolňovat metan, další skleníkový plyn, do atmosféry (ten je uložen tak hluboko, že by oteplování muselo trvat tisíc let). Další je rovina makroekonomická. Klimatologické a na ně napojené ekonomické či ekoklimatologické modely hledají dopady na makroveličiny, primárně na hrubý domácí produkt, protože potřebují jednu, jasně definovanou veličinu, která by to všechno – tu všechnu „hrůzu“ – uměla převést v jedno číslo. V souladu s obvyklou ekonomickou literaturou se hledá „dam‑ age function“ (česky snad funkce poškození), v daném případě „climate damage function“. Onu „damage“ měří přes hrubý output či produkt, přes ztráty HDP – které za podmínky cete‑ ris paribus nastanou při vzrůstu teplot.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234594
Diskuse ve vědě, resp. v klimatologii
Velmi přehledným (a racionálně kritickým) je článek J. S. Johnstona (profesora na University of Virginia Law School) v časopise Regulation, který vydává CATO Institute.[55] Johnston – v souladu s modelem DICE (the Dynamic Inte‑ grated Climate‑Economy Model) formuluje climate damage (D) funkci takto: D (ΔT,t) = a1ΔTt + a2 ΔTt2, kde ΔT je změna globální teploty. Protože je tam i veličina ΔT2, očekává se nelineární vztah. Předpokládá se dále, že a1 > 0, a2 > 0, tedy že mají obě konstanty a1 i a2 kladnou hodnotu. Pak je jasné, že přírůstek teplot vyvolává „damage“, škodu. Už zápis této funkce a apriorně vložené předpoklady naznačují, že je zvyšování teplot pro tvůrce klimatologických modelů zlo. Je možné vést nekonečnou debatu, jak se k těmto kon‑ stantám modeláři doberou a co všechno pro ně – explicitně či implicitně – znamená podmínka ceteris paribus. Tito lidé mluví o „odhadech parametrů z historických dat“, o použití mnohonásobné regresní analýzy, dokonce při členění na eko‑ nomické sektory a regiony. Nic z toho si nedovedu představit.
55 Johnston, J. S., „The Social Cost of Carbon“, Regulation, sv. 39, č. 1, 2016.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234594
ZNIČÍ NÁS KLIMA, NEBO BOJ S KLIMATEM?
Za jaké období mají k dispozici seriózní data o HDP (světa, regionů, sektorů) a o teplotě? Ukazují jim tyto jejich modely, že ochlazování (či stagnace) teplot pomáhá HDP (samozřejmě ceteris paribus)? Mám na mysli to, že jak a1, tak a2 jsou konstanty větší než nula[56]. Takže např. éra mezi světovými válkami (první období evidentního globálního zvýšení teplot ve 20. sto‑ letí) je logicky ekonomicky méně úspěšným obdobím, než by mohlo být bez vzestupného pohybu teplot? Tím získáváme zcela nové vysvětlení největší ekonomické krize všech dob, ke které došlo v období 1929–1933? Tato krize tedy neměla své ekonomické příčiny endogenní nebo svou příčinu exogenní – naprosto chybnou politiku americké centrální banky? Nebo je to tak, že oteplení nepříznivě ovlivnilo racionalitu rozhodo‑ vání centrálních bankéřů – myšleno v negativním směru? Tak bych mohl dále pokračovat. Stagnace či mírný pokles teplot do poloviny sedmdesátých let je – v této logice – pří‑ činou mimořádně úspěšného období rychlého ekonomického růstu (poválečná rekonstrukce)? Jak naopak naložit s růstem teplot v závěrečné čtvrtině 20. století – ve vztahu k tempu
56 Kladnost koeficientů a1, a2 nebyla nikdy racionálně zdůvodněna, jsou to jen apriorně platná dogmata stoupenců této doktríny.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234594