Alvinovi a Archané. Vězní je někdo… jak jenom znělo to jméno?“ „Múrijové mají hrozná jména, my víme.“ Ve zkratce jsem Lucce pověděla, jak jsme se to dozvěděli. „Jde o Brunova pomocníka. To jeho hrůzostrašné jméno jsem zkrátila a říkám mu Gurul. Víly a přírodní strážci, které jsem tady potkala, tu verzi jména přijali. Chtěli jít okamžitě oběma na pomoc, ale Gurul s Brunem použili nějaké silné kouzlo. Ani jedna víla a strážce neprošli do jejich dimenze.“ Teta mávla rukou. „Tělo víl a strážců má specifické vlastnosti. Je mnohem jemnější a má zářivější auru. Rychleji se hojí. No, nebudu dál zdržovat a poučovat. My nejsme víly, takže nám by se mohlo podařit do Brunova světa projít.“ Lucka vypískla: „Přesně to mi říkali strážci a víly a prosili mě, abych vás požádala o pomoc.“ Matěj pohladil Mikyho, poplácal Lucku po rameni a zavelel: „Jdeme na to.“ „Vím, kde to je,“ řekla Lucka a gestem nám ukázala, abychom ji následovali. To jsme udělali, naše cesta však připomínala chůzi na běžícím pásu – asi dvacet minut jsme šlapali a šlapali, okolo nás se vůbec nic nezměnilo. Bílá mlha, řady dveří a šachovnicová podlaha. Tak trochu „normalus nudus“.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234486
Bože, já jsem se snad nakazila tím „virus – pěknus průšvihus.“ Tohle zatím nikdo nepoužil, jsem první. Konečně se Lucka u jedněch dveří zastavila. Záhadou mi bylo, jak poznala ty pravé. Všechny dveře byly naprosto stejné. Lucka pokrčila rameny a vysvětlila: „Už jsem tu byla s několika vílami a strážci, vím prostě, že to jsou tyto.“ Teta nám vysvětlila, že se v magii hodně používá intuice. Hned poté sáhla na bílou kliku a chvíli se soustředěně dívala na dveře. „Vyslala jsem myšlenku, že si přejeme vstoupit do prostor, které náleží Brunovi, takže se dostaneme ihned do jeho příbytku,“ vysvětlila nám teta. Potom zatlačila na kliku a otevřela dveře. Všichni jsme se shlukli a uviděli jsme… Nesnažte se hádat co. Vsadím se s vámi, že byste to neuhodli. Matěj se na nás podíval a pokrčil nosem. Lucka a já jsme se taky nedívaly nadšeně. David to za nás zhodnotil: „Vždyť to vypadá jako nějaká obří garáž napěchovaná různými krabicemi, harampádím a policemi.“ Vůbec nic magického. A už vůbec nic krásného. Bruno, který se toužil stát králem zlodějů, přebýval v takové špeluňce. Jo, jo, i tady jsem si povzdechla a v duchu si pomyslela: normalus nudus.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234486
„Nevypadá to sice vábně, mládeži. Ujišťuji vás ale, že je tu tolik magie, až se mi z toho točí hlava.“ Tetin tón zněl tak vážně, až mě přešel všechen humor nad mou novou frází normalus nudus. Naopak mě napadlo, že cítím pěknus strachus.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234486