si afrického způsobu léčení, o němž se jeho kolegové lékaři v ambulanci v Cotonou zmiňovali jenom s opovržením a posměchem. Se souhlasem Osanina, ducha léčení, mu dědeček v posledních měsících uspořádal o svém učení dokonce i jakýsi rychlokurz. Otec byl studentem příliš dobrým a některé africké postupy později uplatňoval na klinice v Bordeaux. V tamějším prostředí mu to pochopitelně velmi zazlívali a později mu to jeho nadřízení přímo zakázali. Skandál propukl tehdy, když jednomu jeho bývalému pacientovi, který zemřel na selhání jater, našli v organismu látku neznámého původu. Nemocný byl těžký alkoholik, který už byl kvůli alkoholismu léčen dlouhé roky a byl považován za nevyléčitelného. Otec ani na chvíli nepopíral, že pacienta v posledních měsících léčil halucinogenem přivezeným z Afriky a jeho působením že se pacientův stav rozhodně zlepšil a rovněž jeho závislost na alkoholu se snížila na minimum. S otcem bylo zahájeno disciplinární řízení, které skončilo tím, že byl nejen propuštěn, nýbrž také mu bylo provždy zapovězeno vykonávání jakékoli léčebné činnosti. Otec byl vášnivý fotograf a stejně náruživě ho zajímaly také pohyblivé obrázky. Chodil do kina na všechny filmy bez výběru a za celý svět by nebyl propásl premiéru jak nějaké hollywoodské limonády, tak Truffautova filmu. Když ho z kliniky propustili, pracoval jako promítač. Nové povolání pro něho znamenalo vlastně vysvobození, těšilo ho mnohem víc než to dosavadní. Dědeček, jehož snaha uspořádat vnukův osud utrpěla nezdar, z něho definitivně sňal svou ochranitelskou ruku. Totéž udělali také ostatní členové rodiny, babička, otec, nevlastní matka, ale ti se o něho nestarali ani dosud. A k dovršení všeho ho opustila i vnucená manželka. Lze říci, že z něho spadly okovy, které ho citově ochromovaly. Jenomže se mezitím objevila další zátěž, která dolehla na jeho život: vila v Caudéranu s obrovskou půjčkou od Aquitania Bank. Měsíční splátky půjčky byly stanoveny podle lékařského příjmu, z platu promítače se daly splácet jenom za cenu náramného škudlení, pokud vůbec. Otec se o to ani nepokusil. Se splácením se ocitl v několikaměsíčním skluzu. Exekutoři přišli nejdříve zabrat movitosti, potom prodali v dražbě vilu v Caudéra97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234461
nu. Při dražbě oznámené na poslední chvíli a konané v nemožnou dobu byl jediným licitátorem externí pracovník banky. Kupní cena, za niž vilu získal, byla směšně nízká, nekryla ani třetinu otcových dluhů. Zbývající část strhávala Aquitania Bank z otcova promítačského platu, takže mu na účtu zůstávala pouze částka odpovídající minimální mzdě. Nejdříve otec pracoval dlouhé roky jako promítač ve velkém kině v centru, ale potom se připojil k jednomu svému příteli, který to v městečku poblíž Bordeaux zkoušel se zavedením artového kina. Zpočátku měl s kinem strhující úspěchy, uspořádal dokonce dva mezinárodní festivaly, ale nakonec přece jenom zkrachoval. Potom už to otec s dalším kinem nezkoušel. Začal pracovat jako kuchař, protože mezitím absolvoval kuchařský kurz. Při krájení cibule a zdvihání pokliček se však chystal na další změnu ve své dráze. Zúčastnil se státního konkurzu, a když mu bylo kolem pětačtyřicítky, stal se z něho kvalifikovaný vychovatel pro mateřské školy. „Dostal místo tady v sídlištní školce,“ řekla Geneviève, přistoupila k balkonovým dveřím a vytáhla v nich žaluzii. Školka stála u věžáků na opačné straně pustého školního dvora, do něhož se opíralo slunce. Vypadala přesně tak jako ostatní budovy postavené francouzským státem, jako byla také moje někdejší škola v Cotonou, jenomže nebyla obehnána obíleným betonovým plotem s otvory. O vin de liqueur, o pineau, vyšlo najevo, že to byl aperitiv ke snídani na vidličku, Geneviève připravila chlebíčky a salát. Při jídle jsem se jakoby mimochodem zeptal: „A kam jsme se z jeho života poděli my?“ Geneviève udělala komickou grimasu, jako by tím měla otázce ubrat na závažnosti. S vidličkou v ruce ukázala na fotografie, které pokrývaly stěnu obýváku. „Pojď, ukážu ti taky něco jiného,“ řekla a zavedla mě do otcovy ložnice. Tam ukázala na masivní staromódní kufr. „Z vily v Caudéranu přišel s tím, že zanedlouho pojede do Afriky. Pořád se k tomu chystal, ale nikdy neměl ani peníze, ani odvahu. A přesto ten kufr měl pořád tady, po ruce. Dokonce mě napadlo, že mu ho dám i do hrobu, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234461
aby stál taky u jeho posledního lůžka. Ale potají jsem doufala, že se jednou objevíš ty a budeš ho potřebovat. Chceš se podívat dovnitř?“ Když jsem přikývl, Geneviève hodila kufr na postel a ustoupila. Přistoupil jsem, roztáhl skřípající mosazný zip a zdvihl víko. Vytáhl jsem lehký pánský oblek do tropů, taštičku na toaletní potřeby se zubní pastou tvrdou jako kost a s kartáčkem na zuby, z něhož padaly štětiny, s léky, s cestovním průvodcem po západní Africe a nakonec jsem na dně našel videokazety. „Kopíroval na ně osmimilimetrové černobílé filmy, které kdysi pořídil v Africe,“ vysvětlila Geneviève, když jsme se vrátili do obýváku, kde stál televizní přijímač s videopřehrávačem. * Na obrazovku jsme se dívali do pozdního večera. Geneviève už přemohla na gauči ospalost, ale já jsem si stále znovu pouštěl kazetu s posledním záběrem. Matka stála na letišti v Cotonou na opačné straně zábradlí, které jí sahalo po pás a oddělovalo celní prostor. Mne, několikaměsíční nemluvně, posadila na zábradlí, záda mi opřela o svoje břicho, ručičku mi vzala do své dlaně, a tak jsme mávali spolu. Zeširoka a s naprostou důvěrou se usmívala na odjíždějícího, bolest se leskla jenom na dně pohledu. Potom záběr najednou uskočil, zřejmě někdo strčil otci do ruky, a tmavá dlaň, u které zasvítil blýskavý manžetový knoflíček, náhle zakryla čočku kamery. Na komunistickém letišti bylo tehdy filmování patrně zakázáno. Na tu scénu jsem se nemohl vynadívat. Zmocnil se mě opojný pocit vítězství, protože jsem měl dojem, jako bych překonal osud. Nejraději bych byl probudil Geneviève, která sladce spala. Chtěl jsem jí zakřičet do ucha velkou novinu, že oba, i když matka jako had a já o osmatřicet let později, ale na palubu letadla do Paříže jsme nastoupili! Brzy ráno jsem musel být na nohou, abych na radu starostlivé Geneviève byl na policii ještě před úředními hodinami. Stejně jako předchozí ráno jsem se opět probudil na gauči, jehož konec, kde si v noci zdřímla Geneviève, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234461