ZVĚROLÉKAŘ SRDCEM I DUŠÍ
bíčko? Dobrá,“ vzdychl jsem, „tady asi jen anatomie nestačí.“ A začal jsem vysvětlovat i fyziologii a jak to funguje. A když už jsem měl pocit, že jsem se kantorsky vyčerpal a dostali jsme se na podmínky, za kterých dochází k oplození, řekl jsem: „Holky, kdy dochází po tom všem k oplození?“ Jedna se podívala na druhou. Nic. Říkám si: To je marný, já už učit asi zapomněl. A naposledy jsem položil předešlou otázku: „Tak za jakých podmínek a kdy dochází k oplození?“ Konečně se aspoň Sára rozzářila. Její hnědé oči zamrkaly a dychtivě se rozevřely. Podívala se na mne a vyhrkla: „Večer.“ Za zády jsem slyšel vyprsknout Zdeňku. Proboha! Na co ty holky myslí? Snad na to, že se z úctyhodného doktora stal starý sprosťák? Otočil jsem se k pootevřenému oknu, oči obrátil k nebi a zašeptal: „Panebože, proč je někdy tak těžké být zvěrolékařem?“
Dlouho jsem nad příčinou Sářina a Sandřina nezájmu přemýšlel. Práce by neměla být jen práce. Měla by být i zábavou, aby toho, kdo ji vykonává, zcela zaujala, pohltila.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234425
Jan Herčík
Alena Hrachovcová
A právě proto, abychom všem těm, kteří k nám takto příjdou, praxi zpříjemnili a trochu je i sebe pobavili, začali jsme se Zdeňkou vymýšlet operační hádanky.
David Děkan k nám přišel na praxi z prvního ročníku střední veterinární školy. Brali jsme ho na sál, aby se seznámil se zákroky u nás běžně prováděnými. Po jedné z operací, při které již párkrát asistoval, jsme na sebe se Zdeničkou mrkli. „Davide, když jsme operovali, tak jsme vyoperovali to, co tam nebylo, a nechali jsme tam to, co tam bylo. Uhodneš, co to je?“ Zarazil se a vykulil oči. „Cože? Můžete mi to zopakovat?“ Zopakovali jsme hádanku a já povzbudivě dodal: „Hele, přemýšlej o tom. Určitě na to přijdeš.“ Po zbytek dne chodil jako v tranzu, a když odcházel, ještě se zeptal: „Už jsem takovou operaci u vás viděl?“ „Ano, viděl. A ne jen jednou.“ Po jeho odchodu jsem na hádanku v návalu další práce zapomněl. Vybavil jsem si ji přibližně za týden, když se David zastavil. Nepřišel tentokrát na praxi, ale přinesl na ošetření svého nemocného pejska. A nedorazil sám,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234425
ZVĚROLÉKAŘ SRDCEM I DUŠÍ
byl s ním i jeho tatínek, který k nám Davida se čtyřnohým pacientem dovezl. Nedalo mi to, abych se nezeptal: „Tak co, Davide, už jsi rozlouskl hádanku?“ Zahanbeně zavrtěl hlavou. „Nee,“ vysoukal ze sebe. Tatínek zastříhal ušima. „O co tady běží?“ „Celkem o nic,“ mávl jsem rukou. „Jen jsme dali Davidovi takovou malou operační hádanku.“ Otec se napřímil, přeměřil syna přísným pohledem a obrátil se na mne: „Tak copak je to za hádanku? Jsem člen Městské policie. Jsem zvyklý řešit hádanky.“ „Když jsme s Davidem operovali, tak jsme vyoperovali to, co tam nebylo, a nechali jsme tam to, co tam bylo.“ Tatínek policista vytáhl notes a pečlivě si hádanku zapsal. Chvíli na zápis hleděl s nechápavým výrazem, který se po opakovaném přečtení změnil na velmi nechápavý. „No, však my na to přijdem,“ pronesl nakonec tónem člověka, který se tak snadno nevzdává, a zastrčil notes do kapsy. Po třech dnech přišli oba se psem na kontrolu a Davidův otec se na mne vrhl už v čekárně. „Proboha, doktore, co jste nám to dal za hádanku! Vzal jsem to do práce a seděli jsme nad tím s celým oddělením. Nikdo na to nepřišel!“ přiznal dotčeně. Nechtěl jsem je dál trápit. „Byla to operace kryptorchidního varlete.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234425